Indonésie 2023, díl 2. Horká slaná krása

26.07.2023
Na molu ve Waisai, hned po výstupu z ferry, si nás vyzvedl Melki a začali jsme na trhu s nákupem potravin na náš pobyt u něho. Pozvali jsme Melkiho na společný oběd, nakoupili zeleninu, vodu a ovoce a jeli k němu na ostrov Gam. V jeho „homestay“ asi v 5 bambusových chatkách jsme byli jediní. Z chatičky to bylo za přílivu 15 metrů do moře a ke korálům pod hladinou. S tím jsme vydrželi první dva dny.
Trh ve Waisai
Trh ve Waisai
Náš soukromý resort
Náš soukromý resort
Patnáct metrů na pláž
Patnáct metrů na pláž
Pak jsme s Melkim začali pořádat drobné výpravičky po okolí. Nejdřív jsme navštívili vedlejší vesničku. Tam se dalo buď dobrodit při odlivu, a nebo dojet lodí. Jeli jsme lodí, navštívili Lauru, která nám Melkiho dohodila během jízdy ferry do Waisai, a ušetřila nám tak pár milionů.


Laura pracuje jako dobrovolná učitelka angličtiny v téhle maličké ostrovní vesničce. Není ale místní. Je z Jávy a do vesničky ji pozval majitel drahého potápěčského resortu, který je také na ostrově.


Ostrovní vesničky na Raja Ampat vypadají jedna jako druhá. Tisknou se k moři, jako by je tam zezadu vytlačovala hustá džungle. Cesty mezi nízkými domečky jsou vysypané pískem, a nejezdí po nich žádné motorky nebo auta. Mají benzinku, tedy malý domeček se sudy, ale na břehu, a pro čluny. Dalším výrazným společným znakem jsou kostely. Často veliké stavby, které z dálky připomínají Evropské katedrály. Zblízka jsou o něco menší, z trámků a plechu, základy z betonu z cementu, písku a korálů.


Protestanské křesťanství sebou přineslo společné zpívání s kytarou a důraz na každodenní spolužití. Melki vyprávěl, jak za Korony, měli stále, přes vládní zákaz, otevřený kostel, a jak jim společné bytí pomohlo tohle období 2 let omezeného pohybu a žádných turistů, pomohlo přežít.


Jaké to asi je vyrůst v takhle malé vesničce, kde musíš znát opravdu každou píď, každého člověka a každý zná tebe? Melki tady vyrostl, vychodil základku, ale nakonec vystudoval učitelství angličtiny a sportu v Manandu, na Sulawesi. Jednou prý bude učit!
Raja Ampat - tisíce ostovů
Raja Ampat - tisíce ostovů
Před odjezdem
Před odjezdem
Na lodi směrem ostrov Gam
Na lodi směrem ostrov Gam
Když jsme se na něj později zlobili, napadlo nás, ale asi spíše v žertu (takový potvory nejsme), že jestli mu na net napíšeme upřímné rozzlobené hodnocení, pošleme ho za katedru rovnou! Ale to zase předbíhám.


Raja Ampat jsou prý nejlepším šnorchlovacím místem na světě. I „obyčejné domácí korály“ před chatičkou byly úžasné, a když jsme vyjeli jinam, byl to koncert nepozemských tvarů, zářivých barev, překvapivých nápadů a kreativity Existence.


Předpokládaný poslední den u Melkiho jsme vyjeli pozorovat manty. Ráno jsme žádné nenašli, ale i tak místo uprostřed průlivu mezi dvěma ostrovy, kde i během přílivu bylo nad korály tak málo vody, že tam místní postavili přístřešek na kůlech, bylo tak fantastické, že jsme šnorchlovali a ztráceli pojem o čase. Taky asi zdravý rozum, protože jsme si nevzali trička.

Kousek z našeho šnorchlování u ostrůvku Arborek

Jestli bychom ze všech míst co jsme na ostrovech Raja Ampat viděli, měli jedno doporučit, je to ostrůvek Arborek, hned vedle místa na pozorování mant. Je to tak malý ostrůvek, že ho obejdete za půl hodiny, ale kolem něj jsou statisíce barevných rybiček a ryb. Místní dokonce vzácná „hluchá“ místa, kde nejsou krásné korály, dosazují novými. Vesnička o možná stovce obyvatel v době naší návštěvy nacvičovala společné tance jejich protestantské komunity a všichni se na nás usmívali. Ryby si kolem „džety“ (dvou míst kde mohli přistávat lodičky) byly tak jisté svoji bezpečností, že žraly z ruky!, a byly jich tam tisíce!


Na ostrově také bylo několik obchůdků, a dokonce tam prodávali chlazené pivo. Zase jsme, my truhlíci, při šnorchlování zapoměli jak čas běží, nepočítali plynoucí hodiny, a Melky s bratrancem a kamarády vypitá piva.


Když už se skoro šeřilo a Melky se konečně blížil k „džety“, bylo jasné, že my jsme spálení a Melki a bratranec ožralí. Všichni jako prase.

Melky se snažil svojí opilost schovávat tak, že si dal na hlavu kapuci, koukal jen škvírkou a u toho se hihňal. Jenže se motal a při nastupování do lodě spadnul do vody. 

Čekala nás skoro hodinová cesta domů, a moře mezi ostrovy je poseté mělčinami. Do první jsme narazili hned asi po pěti minutách, naštěstí to motor vydržel. Vycouvali jsme, a po dalších pár minutách Melki u závěsného motoru usnul. Probudil jsem ho a nechal vystřídat za jeho bratrance. Ten si stoupnul a tím omezil riziko, že i on usne. 

Jízda rychlou lodí po vlnách je příjemné dobrodružství, když si můžete být jistí, že řidič má vše pod kontrolou. V okamžiku, kdy dáváte dobrý pozor jestli nespí, on často mění nečekaně směr a ozývá se místy nepříčetné pochechtávání, pocity jsou, věřte, jiné. Zvlášť když je tma.

Šnorchlovat? Jedině v tričku!
Šnorchlovat? Jedině v tričku!
No, přežili jsme. Ale spálení od sluníčka, tak jak jsem byl naposled před 20 lety v Thajsku. Při šnorchlování. A pak že chybama se člověk učí!


Byla to dramatická noc. Z Melkiho domečku zněly do tropické noci velmi důrazné lamentace jeho ženy, my se zavodňovali litry a litry vody, mazali kokosákem a polévali před chatkou močí. Nic jiného jsme neměli, a navíc je to fantastický lék na popáleniny. Vyzkoušejte to.


Když ráno přišel zkormoucený Melki, s omluvou a s tím, že včera poprvé v životě pil pivo!, oznámili jsme jen, že musíme zůstat ještě jeden den. Nedokázali jsme si představit, že si vezmeme na záda batohy a Satyjka ani že si jen sedne. Já mám naštěstí takový ty koupací šortky, s přece jen delší nohavicí.
Další den ráno, za hrozného větru a dvoumetrových vln, jsme s Melkim konečně vyjeli zpět do Waisai. Měli jsme pláštěnky, já i kalhoty, ale vše je dělané na déšť zhora, ne z boku. A tak vypadaly nepřetržité sprchy vody, jak jsme skákali z vlny na vlnu, nořili se do jejich údolíček, či šplhali do jiných přes hřebeny. Se střízlivým Melkim, to byla adrenalinová paráda.
Na rychlé ferry do Sorongu se rozdávali pytlíky, a musím říct že i když mořskou nemocí netrpím, po nějaké době, co jsme psal deník na tabletu jsem toho musel nechat.


Pak už byl Sorong. Dojeli jsme „taksi“ za pár korun na letiště a za 150 Kč na místě u okýnka, změnili odlet na ten samý den. Tak nakonec to jde i bez mobilu.
Odlétáme a naši TicTocovou slávu necháváme na Papue.
Odlétáme a naši TicTocovou slávu necháváme na Papue.
Najedli jsme se před letištěm, kde se k nám přihlásila Lili, jedna ze skupiny lidí, kteří nás očekávali před týdnem na břehu, když jsme přijížděli tou lodí, kde nás okradli. Natočila s námi další krátké video na síť, kde jsme rádi děkovali Papuáncům, za jejich péči, a my se již opravdu těšili na Sulawesi, kde doufáme, že naše popularita skončí.


Začekovali jsme se tedy, zbavili se batohů a šli do odletové haly. Sorong je mezinárodní letiště, ale malé s třemi gejtkami pro nástup. (Čeština je živý jazyk, a to se pozná i podle ochoty přijímat nová, cizí slovíčka) Odletová hala je velký obdélník pro pár set lidí a pozor, s živou muzikou! Na pódiu hrál chlápek romantické songy na klávesy. Sotva jsme vešli, podíval se na nás a do mikrofonu všem cestujícím, kteří si nás ještě nevšimli, oznámil náš příchod. Další focení a žádosti o další videa.


To, co mne do teď mrzí je, že jsem situace nevyužil a nedomluvil pro Satyjku jejich společné vystoupení s gospelem „ You raise me up“, která je na Papue populární, a Satya ji má nacvičenou ze sboru.


Nebylo by to krásné rozloučení s Papuou? S fantastickými lidmi, kteří se o nás báječně postarali, a kteří si z našeho příběhu (viz minulý příspěvek) pro sebe udělali virálek s víc jak 7 milióny shlédnutí. (Jak dohledal můj vnuk Samuel.)


Asi ano, ale mne to napadlo pozdě, a tak jsme bez potlesku 24. července odletěli z Papui na Sulawesi.