Indonésie 2023, díl 1. PAPUA MERDEKA! (Nezávislost Papue!)

18.07.2023
Na korbě nás bylo 23. Kolik bylo v kabině nevíme.
Na korbě nás bylo 23. Kolik bylo v kabině nevíme.

V několika dalších odstavcích se dozvíte: jestli se, do poloviny 20. století nekontaktovaná civilizace v údolí Baliem, dopracovala k jiným výsledkům než ta naše, jestli i dnes chodí Daniové oblečeni pouze do HORIMU (návleku na penis, který si přivazují k varlatům), jak chutná čuník pečený s hromadou kytek v jámě s horkými kameny, v kultuře která za 30, možná 40 tisíc let nevymyslela nádoby, jestli je možné, že klimatizovaný pokoj se snídaní stojí méně než VELMI ŠPINAVÁ A SMRADLAVÁ matrace v mrňavé domorodé vesničce, něco z historie Papuy, jaké to je cestovat v nejlevnější třídě na lodi z Jayapury do Sorongu, když spíte na holé palubě za tropické noci a kolem se chlastá,

ALE TAKÉ, JAKÉ TO JE, KDYŽ VÁS NA TÉTO LODI OKRADOU,

A JAK SE CESTUJE PO PAPUE, KDYŽ SE NECHTĚNĚ STANETE TIKTOKOVOU CELEBRITOU. Ale to je až na konci tohohle zápisu, tak vydržte.
My jsme padali, zatímco nás předbíhaly bosé danyijské dámy.
My jsme padali, zatímco nás předbíhaly bosé danyijské dámy.
Děti si spolu hrají. Taková v podstatě historická záležitost.
Děti si spolu hrají. Taková v podstatě historická záležitost.
Prvních několik dní letošní Expedice Indonesie, jsme strávili, jak jinak než v letadle. Praha – Istanbul – Jakarta, noc na letišti, Jakarta – Surabaya – Makassar – Jayapura – Wamena. Teprve pak jsme, 4. den, přistáli na malém letišti v údolí Baliem, v prvním cíli naší expedice.


Údolí Baliem si ještě před 80 lety v klidu žilo v době kamenné. Od zbytku ostrova a i světa, bylo chráněno vysokými horami a hustou džunglí. Neznali zpracování kovů, neměli nádoby a ani kolo. Tisíce let nikam nespěchali, a svým životem údolí o rozměru cca 60 x 20 km ani nezničili ani nepřelidnili. Jak to udělali? Ženám byl po těhotenství zakázán sex na 5 let, a vesnice mezi sebou neustále válčily a jejich obyvatelé se mezi sebou vraždili. S vzácnými zdroji bílkoviny ale neplýtvali, když už někoho zabili, tak si ho také snědli. 

Možná proto se u nich tak snadno v druhé polovině 20. století chytlo náboženství, které k obřadům užívá krev a tělo svého zakladatele? Možná. 

Dnes je většina domorodých obyvatel křesťany.

Zdá se tedy, že v podstatě se civilizace se v údolí Baliem vydala stejnou cestou jako jinde. Společenství, v tomto případě vesnice, spolu uzavírali koalice a pak spolu válčili a místo aby si užívali klidu, míru a nadbytku, nenáviděli se za staré, a dávno zapomenuté křivdy generace za generací, vlastně do dnes. Jinými slovy nevymysleli nic jiného než my. 

Nebo je to základní nastavení homo sapiens?

Naštěstí v tak početně omezené populaci (cca 200 000 lidí ve všech údolích v centru ostrova) se nenašel žádný chytráček, který by jim k tomu vymyslel zpracování železa, střelný prach a podobné "vymoženosti", takže z hlediska Matky Země prováděli jen takové neškodné pinožení.

Ženy žily a žijí dodnes odděleně v podlouhlých domcích, které jsou z půlky prasečími chlívky a z půlky obytnou místností s kuchyní, tedy v jakémsi 1+ kk + chlívku. Pokud jste se teď začali ošklíbat, tak pozor! Jejich prasátka jsou čistotná zvířátka, ve sdíleném domě nikdy nečůrají ani nekadí, jsou o něco menší než ta naše, a užívají si velmi výjimečného postavení. Dodnes určují cenu nevěsty, postavení ve společnosti a společná konzumace jejich masa je koncert intersubjektivní reality, který spojuje vesničany na život a na smrt. 

Kluci po skončení kojení a tedy pobytu s ženami, odchází do kruhového domku HONAI k ostatním mužům. Domek s trávovou střechou je uvnitř patrový. V metr vysokém přízemí se dá jen společně sedět a rozdělat oheň, který teplem a kouřem zaplní horní část určenou na spaní. Tam spí pohromadě všichni muži a kluci. 

Dovedu si představit, jak tam od mala poslouchají vyprávění o proradnosti nepřátel a hrdinství bojovníků, a nemají tak jinou šanci než pokračovat v tradici. V chýších žijí místní často dodnes, jen někdy u podlouhlých domků, střechu z trávy nahradil vlnitý plech. 

Mnozí muži jsou dodnes často polygamní a své ženy navštěvují v jejich domku jen když s nimi chtějí mít sex. Ženy se starají o děti, políčka a vaření. Muži jim s políčky pomáhají. Křesťanští misionáři polygamii tolerují, možná, že jinak by neuspěli. A že duchovních v údolí Baliem je! Každá i mrňavá vesnička o několika honaích má kostelíček a najdete tu celou tu partičku: od katolíků přes protestanty až k adventistům, na koho si vzpomenete. Je pozoruhodné, kam všude jsou schopni dotáhnout materiál na kostely a školy. Ještě před 10 – 15 lety byli kněží a kazatelé Evropani, ale dnes to jsou Indonésané.

Udolí Baliem
Udolí Baliem
Vyfotit se s mužem s "kotakou" většinou něco stojí.
Vyfotit se s mužem s "kotakou" většinou něco stojí.
Tady si nemohu odpustit trochu historie. Celý ostrov dostal jméno Nová Guinea proto, že nějakému námořníkovi jeho obyvatelé připomínali černochy z Guinei. Pak si ho rozdělili koloniální mocnosti na zhruba třetiny. Západní část si zabralo Holandsko, a větší východní část pak Německo a Anglie. Když po 2. světové válce kolonialismus přestal frčet, a věnoval se mu už jen Sovětský svaz, z německé a anglické části se stala Papua Nová Guinea, a tu holandskou obsadila Indonésie. Násilím!


Z hrdých válečníků se stali občané 2. kategorie a Indonéská vláda zplundrovala lesy a nechala těžit zlato a měď Americké firmě.
Jasně, že když se Papuánci jen trochu rozhlédli v jakém že to je svět století, začali bojovat o nezávislost. Organizace pro nezávislost Papui je dodnes pronásledována, každých, asi tak 10 – 15 let armáda zmasakruje osvobozenecké hnutí, a zároveň se na Papuu stěhují další a další Indonésané. Dnes jich tam žije stejně jako původních obyvatel.


Ale když mají Papuánci nějakou tu kořalku pod čepicí, a jako křesťané pít mohou, vykřikují Papua merdeka, (Nezávislá Papua) a pláčí pro své mrtvé bratry, zavražděné Indonésany. To jsme ale zažili až v noci na lodi z Jayapury do Sorongu, během celonoční párty na palubě, ale to předbíhám.


Po odletu z Prahy, po čtyřech dnech na všemožných letištích, jsme přistáli ve Wameně, na malém letištátku, přes které se dodnes VŠE do údolí dopravuje, a tam nás měl vyzvednout Leo, chlápek u kterého jsme si objednali homestay přes Airbnb. Poslal ale místo sebe taxikáře, který si řekl za 20 km do vesničky Sugokmo 500 000 rupií, tedy asi 750 Kč. Usmlouvali jsme to na 500 Kč, a pak vlastně celou dobu žasli nad tím, jak drahé údolí Baliem je.


Wamena je jeden z nekonečně mnoha důkazů o tom jak se „naše“ civilizace podobá rakovinnému bujení. Za 70 let se kolem letiště uprostřed údolí vytvořil nádor domků silnic plechových střech a špinavých obchodů. Nahatý původní obyvatel před letištní halou nevypadal jako hrdý válečník, ale loudící otrapa. Právě proto, že jsme něco takového čekali, domluvili jsme si homestay u Lea.


Nakoupili jsme tedy na trhu ve Wameně jen nějakou zeleninu do kuchyně a vyjeli. Silnice se po několik kilometrech ztratila pod naplavenou zeminou z úbočí hory, pak se už objevovala sporadicky. Prastará Toyota si s cestou dobře poradila, a pak pán zastavil a poslal nás do řídkého lesíku banánovníků, ve kterém se dal tušit domek.


Leo je Indonésan (myšleno nepapuánec) a jeho žena Feni také. Žijí v té nejnevýhodnější etapě, mezi luxusem původního přírodního předindustriálního světa a luxusem „naší“ současné pohodlné a čisté moderní kultury. Tedy v oblasti, kde se potácí velká část světa, odkud je to k „nám“ ještě pár set let ale odkud už není cesta zpět. Rychlejší postup vpřed se nedá vybojovat, dá se jen vymírovat, odpracovat a vyměnit za blízkost, kulturní tradice, obrovské dluhy, přírodní zdroje a většinu osobního volna.


Takhle jsme to alespoň udělali my všichni z VIP klubu severoatlantické civilizace, kterou se ostatní snaží napodobit a dohnat.
Homestay u Lea
Homestay u Lea
Kuchyňka učitelky a státního zaměstnance.
Kuchyňka učitelky a státního zaměstnance.
Leův domek je jednopatrová stavbička z trámků pobyitých plechem, vaří se v přízemí na ohni a koupelna je místo vedle dřepacího záchodu, kde se políváte vodou z kádě. Kolem domku se povaluje kde co, a snad nejočividnějším důkazem toho, jak dlouhá je cesta k užívání nepřírodních materiálů, byly posrané plenky jeho dětí, a plastové obaly od nudlí, všude kolem domu. Jeho tři dcery cca 2, 3 a 5, byly od rána do večera na mobilu, a plakaly vždy, když vypadl internet. Tedy mnohokrát denně.

 

Leo je státní úředník vydávající ve Wameně nějaké licence, včelař a velmi chvástavý "léčitel". Také ale i milý žvanil, ezoterik. Protože jsem nastydnul ze všech těch klimatizací v letadlech a letištích, nakonec jsme u něj strávili 5 nocí, než jsem byl znovu 100% a mohli konečně vyrazit na pěší trek po vesnicích. První rehabilitační výšlap, byl jen přes nedaleký most, po druhém břehu řeky Baliem a další most do vesničky Obolma a zpět k Leovi do Sogokma. Dohromady 20 km, zabralo celý den, a já si ověřil, že sandály na strmé blátivé cestičky, po příkrých březích porostlých džunglí nejsou dobrý nápad. 

Pak už jsem byl kompletně fit, nechali jsme vše zbytečné u Lea a vyšli si na pár dní. Ze Sogokma jsme na korbě pickupu dojeli do Kurimy a pak došli pěšky do Kilise. V Kilise jsme měli nejhezčí ubytování v údolí Baliem vůbec. Původní chýše honai byla zbavena patra, a na zemi byl koberec a tenká matrace. Vodu na donesené nudlové polívky nám laskavá paní vařila na ohni v ženském domečku a dokonce jsme dostali i snídani. Vše za 350 tisíc, tedy asi za 500 Kč. Hned jak jsme se ubytovali, přišel nás navštívit hrdy naháč s horimou (Indonésky kotekou) na penisu. Jasně, nechal si za fotku zaplatit, a i když jsme později potkali mnohé další nekomerční, původní naháče, staré pány, kteří se nikdy neoblékli, tenhle chasník působil jako opravdový hrdý divoch v plné síle. 

 Úžasnou odměnou za překvapivě namáhavou cestu do vesnice, ale bylo pozvání místních na společné hodování. Asi jsem se koukal za nízkou zídku z neopracovaných kamenů, kde žranice probíhala dost žádostivě, nebo jsme jako samostatní cestovatelé bez průvodců a nosičů byli opravdu raritou, v každém případě na nás mávali a my se ochotně přidali k hodování. Já si sedl k mužům, a Satya k ženám do kroužku. 

Uprostřed byla hromada rostlin upečených v díře s horkými kameny, která vypadala jako kdyby tam někdo vysypal kolečko plevele, které vezl na kompost, ale z které se kouřilo. Na ni sem tam chlápek, který celé hodování vedl, občas přihodil kus pečeného čuníka. Ten rozkrájel jeden muž v kroužku na kousky mačetou a házel před každého z nás. Na mně vyšlo několik kousků s tlustou kůží a několik žeber. K tomu byli v popele pečené sladké brambory a spousta zmíněných kytek. Byla to překvapivá dobrota. Kytky chutnaly trochu jako špenát a trochu jako zelí, pečány (tak jsme do horkého popela zahrabaným bramborům říkali na Plzeňsku) chutnaly stejně jak doma, jen byly sladší, a grilovaného čuníka, znáte asi všichni. 

 V jednu chvíli se hlavní chlápek zvednul a pronesl plamenný projev. Samozřejmě jsme řeči nerozuměli, ale gestům znázorňujícím střelbu z luku a rány pěstí do nosu ano. Jelikož jsme druhý den ráno, při cestě zpět potkali tu samou partičku mladých mužů, se kterými jsem hodoval, jak utíkají ze sousední vesnice s živým čuníkem svázaným na klacku přes ramena dvou z nich, tak naše teorie je, že šlo o výzvu k odplatě, a tedy že mezivesnické půtky trvají. 

To nám později potvrzoval i Leo, který dokonce tvrdil, že dodnes při nich umírají lidé. Nakonec tedy můžeme být rádi, že nás místní nepozvali na pečené ruce dvanáctiletých kluků, protože to prý byla pro některé vyhlášená lahůdka ještě před pár dekádami. 

 Ještě během večerního hodování, když jsem šel do batohu pro cigarety, které jsme měl jako dárky pro domorodce, abych se odměnil za pozvání, zvedla se velká část mlsounů a běžela na kraj vesnice, kde se objevil pickup. Přijel Aris, učitel a kněz v jednom. Nadšený mladý dobrovolník. Indonésan velmi skromně placený Papuou Novou Guineou. Objímaný dětmi a ženami, jako široko daleko jediný anglicky mluvící, nám vyprávěl, jak ve vesničce supluje lékárníka, zdravotníka a je zároveň knězem a učitelem. Indonéská vláda postavila sice domek 3x4 metry s hrdým označením nemocnice, ale byla to jen propaganda, kterou skutkem naplnil až on. 

Tohle docela přesně vyjadřuje složitost vztahů, do kterých jsou současností zataženi Papuánci. Opravdu by Papua Merdeka, sami zvládli?

Udolí Baliem
Udolí Baliem
Tradiční kruhové mužské a podlouhlé ženské chýše Honai.
Tradiční kruhové mužské a podlouhlé ženské chýše Honai.
Z Kilise jsme se museli vrátit do Obolma, protože most, který jsme pro další cestu potřebovali byl zničený. Přešli jsme řeku tedy znovu u Obolmy, po její druhé straně došli do po příkrých kluzkých pěšinkách do vesničky Wesangma.


Přespali jsme v mrňavém pokojíku, a u jediného koupelnozáchodu ve vesnici jsme se setkali s dalším z původních zvyků. Ještě nedávno, a možná dodnes, byly ženám usekávány články prstů, když ztratily někoho blízkého.


Když nám stará paní podávala ruku, dalo se nahmatat, že ve svém životě přišla o mnoho drahých.


Odtud nás pan Yahya Asso doprovodil do Syokosimo, protože stavba silnice vysoko v údolí zasypala cestu, kterou jsme měli na mapě.
Před vesničkou Sykosimo, měl být původní most z lián. A byl. Ale vedle už i nový z kmenů, pro džípy. Do vesničky, oproti naším mapám, už totiž vedla silnice.


V Sykosimo byla jediná možnost kde přespat. Na staré VELMI špinavé matraci ve VELMI smradlavé chatrči za 450 Kč. Na dveřích byla nálepka CKC, tedy Českého klubu cestovatelů.


Jak se s večerem začali scházet do vesničky o pár domcích její obyvatelé, přicházeli i staříci s kotekou. Od jednoho z nich jsem si koupil repliku kamenné sekery, a posezení večer s místními, kdy děti si spolu opravdu hrály a lidé si povídali, nebo spolu jen mlčeli, a ženy v sedě na zemi pletly, patří k těm magickým okamžikům, za kterými cestujeme.


Jednu chvíli si Satyjka myslela, že ji děti ukradli taštičku se šitíčkem, a oplakala to. Ale ráno ji našla, a všem seš omluvila, že je podezřívala.
Opravdová loupež, co pro nás osud připravil, byla v tu chvíli ještě daleko.


Ráno jsme v Siokosimo chytli pickup k odbočce k Obolmu. Byl to Mitsubishi L200, kterých na Papui jezdí spoustu, a byl již plný lidí. Přistoupli jsme si na korbu, a když se na další zastávce přidali ještě další Papuánci bylo nás na autě 23, a bůhví kolik vevnitř. To byl rekord, který překonal i jízdu před cca 20 lety v Kambodži, a to o dva lidi.


Jedna paní na korbě nám posunky naznačila, že cesta asi půl hodiny bude stát 100 tisíc každého, tedy asi 300 Kč, ale já si řekl, dal bych to, kdyby mi tenhle cestovatelský zážitek nabídl někdo před měsícem v Evropě? Jet se Satyjkou a dalšími 21 lidmi na korbičce metr krát metr, divokými horami rovníkové Papui, ráno když sluníčko vychází a opatrně nakukuje do údolí?
Vrstevníci
Vrstevníci
Savci
Savci
No jasně, že jo!


Našel jsem tedy v sobě mír, s touhle přehnanou cenou a EJHLE! Když jsem při placení vytáhl dvě stotisícovky, řidič si vzal jen jednu. A ukázal, že je to dost.


Kolik taxikářů by tohle udělalo v Praze?


Pickup nás vysadil kousek od cestičky, která nás dovedla džunglí na stráni u řeky k našemu již známému mostu u vesničky Obolma a my se pak během cesty zpět k Leovi nechali kousek svést sdíleným veřejným taxíkem.


Leo mezitím pro nás přebukoval letenky na 14. července a jako důkaz přinesl obyčejný papír z jehličkové tiskárny, který ani zdaleka nevypadal jako letenka. Rozloučili jsme ses ním i jeho ženou, chytli další auto do Wameny, a tam si našli hotýlek se sprchou atd., za stejné peníze jako den předtím za špinavou chýšku.


Letadlo podle Lea mělo letět v 9.30, ale nebyli jsme si jistí, a tak jsme tam šli již v 5, kdy měli otevírat kancelář Lionair. Byli jsme odměněni nejen tím, že jsme mohli vidět zástup Papuánců, dva z nich nahatý, jak si hned po otevření brány běží koupit letenky do svých vesniček na vysočině v okolí, (malá místní letadélka létají jen když je počasí, a letenky se prodávají tedy ráno), ale hlavně tím, že jsme chytli naše letadlo, které, jak se ukázalo, letělo už v 7!


Za hoďku jsme přistáli v městečku u Jayapury, odmítli drahé taxi a přesně podle průvodce vyměnili postupně tři lokální sdílené „taksi“, (maličké Suzuki dodávky pro až 9 lidí) a desetinovou cenu dojeli do města.
Měli jsme na ten den mnoho úkolů: sehnat peníze a to buď z bankomatu nebo výměnou za dolary, koupit lístek na loď do Sorongu, zrušit letenku tamtéž, protože letadla JSOU TAK NUDNÝ, a koupit pro mě nové kraťasy, protože ty staré se mi rozpadly. Jo a taky najít ubytování.


Nebylo to tak jednoduché. Bankomaty nespolupracovaly ani s jednou z našich karet. Banka, která měnila dolary byla jen jedna a proces to byl na hodinu, ale nejtěžší bylo sehnat lístky na loď.


Prodejci v přístavu měli vyprodáno a zbývaly jen lístky „spesial“ u provozovatele lodi, státní společnosti PELNI. Našli jsme ji a lístky měli. Ekonomi non seat. Ale nefungovaly nám platební karty. Tak jsme přes jediného trochu anglicky mluvícího člověka přemluvili paní v kanceláři, aby počkala, zajeli jsme do města provést směnu dolarů, a vrátili se do kanceláře. Vše praktickou místní MHD, přes půl města. Jednou nás vezl pán z Wameny svým náklaďáčkem a když jsme mu děkovali jazykem Daniů "Hwa Hwa Hwa",  smál se na celé kolo.


Měli jsme tedy palubní lístky na druhý den, vyměněno 600 dolarů za cca 8 000 000 IDR a jen tak mimoděk našli ubytování, které se snídaní a klimatizací stálo o 100 Kč méně než domorodá chatka v Siokosimo.
Dalším úkolem bylo koupit kraťasy. Jsme na cestě již druhý týden, ale od Jakarty jsme nepotkali jediného bělocha, jít si koupit kraťasy na místní market, byl tedy výlet provázený spoustou selfie s místními, křikem rozdováděných dětí a máváním dospělých.


Nakonec jsem uspěl v místním sekáči, což je můj vlastně jediný typ obchodů s oblečením, který používám, a jsem tedy rád, že ani na Papue jsem nemusel dělat výjimku.


Druhý den začala naše cesta lodí do Sorongu, ale i za odhalením toho, jak úžasná je většina Papuánců.


To jsme ještě nevěděli, že v příštích několika dnech se budeme smát i plakat s ostatními, staneme se hlavními hrdiny Tiktokového virálu, budou nad námi lomit rukama místní křesťané, v zoufalství, že někdo okradl Ježíšovy věrozvěsty, pár skupin lidí na nás uspořádá veřejnou sbírku, seznámíme se s několik vzdělanými Papuánci, dostaneme tolik darů, že to bude na otevření obchůdku na palubě, já budu chlácholit plačící dav promluvou k Papuánskému lidu, a ani na pevnině nebudeme moct opustit hotel, aby kolem nás nestavěla auta, a lidé nám necpali peníze.


Čtěte, čtěte, čtěte:


Čekání na loď v přístavu v Jayapuře bylo takové, jak jsme čekali, tisíc lidí v davu ochotných úprkem si urvat místečko na jedné z pěti palub, desítky nosičů připravených vydělat si peníze a desítky malých obchůdků s jídlem, hračkami, hodinkami, elektronikou, balónky, matracemi a vším, co vás napadne a nebo i ne, a mohlo by se hodit na cestu lodí. Taky tam někde určitě museli prodávat chlast. Loď přijela se tříhodinovým zpožděním, což je vlastně na čas.


Dav se vrhnul na palubu. Nespěchali jsme. Věděli jsme, že s evropskou slušností stejně nemáme šanci, a ani jsme nevěděli, kde si jako non-seat pasažéři můžeme ustlat. Když jsme se dostali na loď, byly samozřejmě obsazené stovky všech číslovaných postelí, ale i každé myslitelné místečko na podlaze, schodech, chodbách a mezaninech. 


Pomalu jsme stoupali, palubu po palubě, až jsme se dostali na tu otevřenou, úplně nahoře, a tam ejhle! Mezi dvěma vznikajícími krámečky, se našlo pod střechou místo právě pro nás. Ještě jsme netušili, že je to jako ubytovat se u parketu tropické párty. Během dalších dvou hodin odešli všichni necestující, nosiči a vyprovázející, loď mohutně zahoukala, a vyjeli jsme.

Začala párty. Na rovníku celý rok trvá den i noc 12 hodin. Dát si dohromady tropickou noc a to že je vlastně odpoledne je pro Evropany matoucí. Sakra, když je 30 stupňů teplo a tma, musí přece být kolem 10. večer, ne? Ne. Letní noc v pase zeměkoule je dlouhá přesně půl dne.


Když svítalo a po palubě se motalo již jen pár držáků, konstatovali jsme se Satyou, že všichni opilí lidé na světě vypadají stejně. Naštěstí jsem v 90. letech měl rockový klub, a tak vím jak s opilci jednat. Zpocené čelo na zpocené čelo jsem v objetí několik minut do kolečka opakoval s jedním Papuáncem jeho opilecký zásek: Papua merdeka, a s jiným na podobné téma: Many, many, many, death brothers, a mnohokrát neměl daleko k slzám s nimi. Jinému, který mne budil ve 4 ráno: „Mistr, english, speaking!“. jsem několikrát trpělivě odpovídal: „Ok, morning!“, až dal pokoj. A pak bylo ráno. Kolem poledne upadli i ti nejodolnější a o pár hodin později jsme přistáli u ostrova Biak.


Bylo se na co koukat: několik stovek lidí čekalo na nástup za zamčeným plotem, stovky cestujících vystupovaly z lodi, mraky nosičů a prodavačů všehomožného proudilo ven a na palubu. V té době jsme se cítili na palubě již jako doma. Paní v improvizovaných obchůdcích na zemi kolem nás, o nás pečovaly, odháněly dotěry, nabádaly k pozornosti, a když opilí muži moc řádili, seřvaly je. Rvačka byla jen jedna, a ne velká.


A někdy v tu chvíli, možná když jsem fotil mumraj na břehu, možná když jsem si sedl zády k poslednímu vrávorajícímu opilci abych znovu nemusel plakat nad kolonializací Papui, prostě někdy během stání v přístavu se Satyjka zeptala: „Yakeene, kde máš taštičku?“ Po několika vteřinách bylo jasno. Byla pryč. Oba mobily, vytištěné letenky, dioptrické brýle na čtení, peněženka s nějakým tím milionem rupií.


Našeho hledání si hned všimly „mamy“ (úctu vyjadřující oslovení v Indonéštině pro holky v mém věku a mladší) kolem nás, a spustily poplach. Upozorňuji, že v té době nebyl široko daleko jediný anglicky mluvící spolucestující. Jeden pán, co znal jen pár slovíček se mnou běžel k východu z lodi, ale akorát odváželi nástupní schodiště.


Když jsem se vrátil na nejhořejší palubu a loď se s zahoukáním odlepila od břehu, vznikl kolem nás poprask. Ženy lamentovaly, křičely a mnohé plakaly. Spolucestující uspořádali okamžitě první sbírku. Dostali jsme první paklík bankovek, mnoho lahví vody, pytel buchet, bochník toustového chleba, a v nastalém zmatku bylo těžké přemýšlet o tom, jak velká je to pro nás faktická pohroma.


Bankovní karty a pasy nosíme na těle v manybeltu, a také většinu ze směněné hotovosti. Přišli jsme tedy o část hotovosti, přístup na internet a já se bál aby někdo z mého nezablokovaného telefonu neserfoval po internetu za českou cenu dat. Dioptrické brýle na míru na čtení na ostrovech Raja Ampat, kam míříme, neseženu, ale nějaké jiné možná ano. Zůstal nám tablet na kterém píšu, takže letenky někde vytiskneme, až je budeme potřebovat, a Satya několikrát zmínila před pečlivě naslouchající Existencí, že by si přála detox od FB, a taky nějaké bližší seznámení s místními.


Všeho se nám dostalo vrchovatě.
Místo, které nás mělo proslavit. Přístav na ostrově Biak.
Místo, které nás mělo proslavit. Přístav na ostrově Biak.
TikTokový přípěvek, který se stal virálem s několika miliony shlédnutí..
TikTokový přípěvek, který se stal virálem s několika miliony shlédnutí..
Lomení rukou uplakaných žen, a naše smutné bílé obličeje v davu skoro černých Papuánců, se svým vlastním komentářem, natočil jeden ze spolucestujících, se kterým jsme nikdy nemluvili, a dal ho na Tiktok.
Historka si tam začala žít svým vlastním životem.


Papuánci jsou křesťané, i tím se liší od zbytku, často muslimské Indonésie, navíc jsme proplouvali kolem ostrova Mansinam, kde v roce 1855 přistáli vůbec první misionáři, protestantští kazatelé - z Německa. Mezi křesťany na palubě a na souši začal na Tiktoku kolovat krátký příspěvek, ze kterého se stal takový lokální virálek: Na palubě lodi Sinabung, byli okradeni Evropští misionáři! Někdo jim ukradl úplně všechno!


Když po shlédnutí videa, za námi přišli z klimatizovaných kajut ve vyšších třídách, Luka a Vany, vzdělaní mladí Papuánci, kteří studovali v Austrálii a UK, kolem našeho místa na palubě se už vršily dary, jedna paní přinesla dvě matrace z úplně jiné cenové kategorie a nejoddanější křesťanky stále lamentovaly a plakaly.
Na další zastávce, v Manokwari, vše pokračovalo. Byly 4 hodiny ráno, ale i tak několik věřících neváhalo, vstalo a přišlo na loď, zeptat se, jestli něco nepotřebujeme. Přinesli peníze z narychlo uspořádané sbírky, plakali a omlouvali se za lupiče.


Neustále přicházeli další lidé a dávali nám peníze. Zvlášť dojemní byli rodiče a prarodiče, kteří před sebou postrkovali své ratolesti, a ty nám s očima navrch hlavy, předávaly menší bankovky v hodnotách několika desetikorun. Bylo nemožné je v jejich lekcích dobročinnosti odmítat.
Mezitím nám Luke poskytl laptop, připojení a telefon, a my zablokovali telefon, a změnili hesla na emailech atd.


Ženy kolem nás dál plakaly, a my s nimi. Ještě teď, a asi navždy mne to bude dojímat. Satya plakala v objetí malých, ale zavalitých „mama“. Luke plakal když říkal: „To jsme my, Papuánci!“ ve směsici lítosti a pýchy a já nakonec k davu promluvil: „Mí drazí, děkujeme Vám všem. Tohle je to co si budeme pamatovat! To jak úžasní jste!“


Ruku na srdce, kolik Papuánců v Čechách, by tohle zažilo, kdyby byli okradeni?


Následovala nová vlna slz a objímání. V tu chvíli přišel jeden z oficírů a přinesl další paklík bankovek, co vybrala mezi sebou posádka. Seděli jsme, do rána povídali si s Lukem a Vany.


Rovníková noc byla vřelá, jak srdce lidí kolem nás, a my se cítili víc obdarováni, než okradeni.


Ráno jsem v kajutě jednoho důstojníka dostal report o události v Indonéštině, pomalu jsme se blížili do naší cílové stanice Sorong a svět se nám zdál v pořádku tak, jak byl.


Nevěděli jsme, že příspěvek na Tiktoku už zhlédlo asi 300 000 lidí a 10 tisíc z nich komentovalo.


Kdybychom to věděli, nepřekvapilo by nás, že na břehu na nás čeká dav křesťanů. Ne to přeháním bylo jich jen pár desítek.


I když musím říct, že když jsem během přistávacího manévru přišel k zábradlí, a skupina lidí na mě začala mávat, zdálo se mi to podezřelé. Byli jsme snadno identifikovatelní. Jediní běloši na lodi pro pár tisíc lidí, já o hlavu větší než oni s šedivými vlasy a plnovousem.


Vany už o srocení na břehu z Tiktoku věděla, zavolala do práce (je IT v telekomunikační firmě) a přijel pro nás její kamarád v zbrusu novém Hiluxu.
„But first, you have to, calm the crowd out there!“, řekla, a nám nic jiného nezbývalo.


Znovu jsem promlouval k Papuáncům: „Drazí přátelé, děkujeme za vaši péči a zájem, jste úžasní. Jsme v pořádku. Nemusíte se o nás bát, máme pasy a bankovní karty, a pomohlo nám již tolik lidí, že jsme opravdu v pořádku. Děkujeme.“


Proběhlo tedy jen mnoho selfíček, několik společných fotek, a my mohli molo opustit schovaní za okénky Tojoty. Vany nám zastavila u banky o které věděla, že je mezinárodní, a tam začaly znovu fungovat naše karty, a pak nás odvezla do hotelu, kde nám nejprve sama vyjednala cenu, abychom nezaplatili „bule tax“, daň za to, že jsme cizinci, ale nebylo třeba. Paní nás hned poznala z Tiktoku a za ekonomi cenu, nám dala mnohem lepší pokoj.


Rozloučili jsme se s Vany, dali si sprchu a šli se ven najíst a koupit indonéskou SIMku do našeho starého tabletu, abychom přece jen měli nějaké spojení se světem.


Svět kolem nás ale o nás věděl. Z Tiktoku.


V krámečku se SIM kartama se s námi vyfotil celý personál. Než jsme došli k pouličnímu stánku s jídlem, zastavili u nás dvě auta a jedna motorka. Ve stánku nám další dva páry nacpali další peníze, někdo jiný za nás zaplatil večeři a ještě nám koupil dvě s sebou na hotel do krabičky.


Vrátili jsme se na pokoj, měli jsme o 350 tisíc víc než když jsme vyšli, tašku jídla a nevěděli, co si s tou situací počít. Poněkud hystericky jsme se smáli, smiřovali se s rolí obdarovávaných. Navíc jsme po výběru z bankomatu už měli manybelty tak narvaný hotovostí, že už se nám do nich snad ani víc vejít nemohlo.


Vše pokračovalo druhý den. Nechali jsme se public taksi odvést na ferry do Waisai, městečka, které je vstupní branou na souostroví Raja Ampat, a zaradovali jsme se když jsme uviděli od Jakarty (před 14 dny) první bělochy, v domnění, že se mezi nimi ztratíme.


Neztratili. Na lodi nás našli policisté, kteří přišli zjistit, jestli nepotřebujeme nějakou pomoc s doklady, když jsme o vše přišli. Dokonce dvě dvojice policistů. Všem jsme vše (už po tolikáté!) vysvětlili a konečně odjeli. Na lodi nám, jiná paní, co nás poznala, zajistila ubytování u jejího kamaráda na jednom z mnoha malých ostrůvků, a ten pro nás přijel s lodičkou k lodi, a vyvedl nás zadem tak, abychom se vyhnuli vstupnímu poplatku na ostrovy, který je 1 milion na osobu.


Odjeli jsme s Melkem nejprve na lokální market nakoupit jídlo, vodu a benzín do loďky a pak sem, na ostrůvek Gam, kde teď minimálně 5 dní budeme. Melky s manželkou vlastní „homestay“, tedy několik chatek na plážičce, máme to zpod palem za přílivu tak 15 metrů do tropicky teplého moře a všude kolem nás jsou nejlepší korálové útesy v jihovýchodní Asii. Melky samozřejmě viděl příspěvek, a dal nám takovou cenu, že jsme slíbili, že o ni nebudeme nikomu říkat, a právě jsme přišli z EXCELENTNÍ večeře, kterou nám uvařila jeho paní.


A taky tady máme od naše celebritování, konečně klid. Jsem tu totiž jediní hosté a do nejbližší vesničky se dá brodit jen za odlivu.


Jsme na sebe vlastně pyšní. Odolali jsme, a nezaložili žádnou novou odnož křesťanství, ani jednou jsem nevzal do úst jméno boží nadarmo, i když mně mnohokrát svrběl jazyk. Bylo tak lákavé říkat věci jako: „Přátelé, nebojte se o nás, Bůh nad námi bdí, a v jeho péči jsme jak v bavlnce!“ nebo: „Bůh, nám do cesty poslal Vás, dobří lidé, On vedl všechny naše kroky! Haleluja!“


Ale my jsme odolali a nic takového neříkali, a nikoho tím nemanipulovali.
Přestože, že to tak je, je přece, nad tropické slunce, jasnější.
Křesťané v Sorongu vítají okradené misionáře.
Křesťané v Sorongu vítají okradené misionáře.
Mama's, které o nás pečovaly na lodi.
Mama's, které o nás pečovaly na lodi.