Island 3. Má s námi Evoluce nějaké plány?

04.09.2021

Mesonyx šel na to. Nemohl si pomoct'. To jen my, lidé, halíme podobné potřeby do vznosných řečiček o tom, že jsme si souzeni, že ona/on je ten pravý, pravá, atd. Mesonyx nemusel. Řídil se čichem, a ten mu napovídal, že ta mesonyxí dáma, nebude proti. Odhrnul nějakou tu přesličku, zavrčel hlubokým basem (to se líbí samičkám dodnes) a s pohledem upřeným na její chlupatý zadeček (na tom se u samečků také nic nezměnilo, snad až na ty chlupy), vyběhl zpod kapradí. Kdyby tehdy, před milióny let, byl nějaký pozorovatel, popsal by Mesonyxe jako šelmu podobnou vlku, s pořádnými tesáky, s pěti drápy na předních tlapách a možná by si všimnul jeho našlapování na špičky. Kdyby Mesonyxe pozoroval déle, zjistil by, že tahle šelma miluje vodu, nebo alespoň v ní celkem dobře plave a loví ryby.

 Ale jediný, kdo Mesonyxe "pozoroval" byla Evoluce. Ze svého díla byla nadšená, no jo, ale kdo chce být úspěšný, a kdo se chce na trhu proměn udržet, musí přicházet se stále novými modely, a facelift musí provádět každých pár set tisíc let. A tak i Mesonyx zastaral, a časem z nabídky zmizel. Teď ale pozor, žádná jeho povedená dovednost, či konstrukční vychytávka nepřišla vniveč. Pra pra potomci tohoto tvora jsou tady s námi dodnes. Možná právě z tohoto spojení se časem vyvinuli nejen velbloudi, divočáci, žirafy, jeleni a hroši, ale i velryby! A to jak ty, co se živý masem, tak ty co jedí plankton.

Tohle je třeba kosatka dravá

Takže přátelé, než na to půjdete, uvědomte si, jaké to může mít následky! Doslova nedozírné. A možná, že se to už děje! Kousek od muzea jsem pozoroval roztomilého bumbrlíčka, jak vysílačkou ovládá bagr, kterým vykládal štěrk z náklaďáku. Podle jeho šikovných špalíčkových prstíků, bylo vidět, že s joystickem prožil mládí, a to jak si bez dívání strkal do pusy chipsy, to byla óda na mistrovství, získané tvrdým tréninkem. Možná, že hodiny za počítačem potřebují jiné tělesné proporce, než zastaralé člověkování, a možná, že Evoluce, už na našich následovnících maká!

Tak tohle všechno jsme dozvěděli v muzeu velryb v Húsaviku. Dalším, (mnohem menším) překvapením bylo, že krátký dokumentární film o továrním zpracování velryb na Islandu natočil krátký film Barrandov a běží v muzeu v češtině s anglickými titulky.

Ale to předbíhám.

Nejdřív jsme se totiž museli vrátit od ledovce Vatna.

Nevyhnutelným cílem po cestě byla sopka Askja s modrým a bílým jezerem. V menším teplém jezírku Víti se podle průvodce lidé koupou, a prý často bez plavek. No, když jsme k němu těch 5 kilometrů tam i zpět šli, foukal takový vítr, že jsem se o něj mohl opřít. Nekecám. Když jsem mu nastavil záda, mohl jsem si na něj lehnout, udržel mne! Pro jistotu jsem se, teď když tohle píšu, zeptal mé ženy, jestli se dá o mně říct, že mám široká záda, a prý dá, ale stejně bylo třeba větru kolem 30 metrů za vteřinu, abych tohle mohl zažít.

A v tomhle počasí jsme se pak rozhodli jet zpět na sever. Nic jiného nezbylo. Na naší původně plánované trase na západ byla výstraha od zprávy silnic (ano i efkové džípákové cesty jsou tady pravidelně monitorovány a udržovány, jinak by pravděpodobně po několika sezónách zmizely) a ani nikdo tímto směrem nejel. Tak jsme vyrazili.

Jestli si pamatujete, jak jsem psal, že brody jsou parádně značené šňůrou s praporky, tak to zůstalo. Jen jsem si nevšiml, že teď ty praporky již nejsou 30 centimetrů nad vodou, ale že se jí dotýkají. Ledovec celý den tál. Míca se postupně nořila do ledovcové řeky, ale už nebyla cesta zpět. Proud se po chvíli už opíral do boků, auto mírně plavalo, a já se modlil. Vyšlo to. Vyjeli jsme na druhou stranu a nechali vytéct vodu ze dveří. Míca zase jednou ukázala svoje kvality. Škoda, že se mně pořád nedaří přemluvit Satyu, aby tyto momenty natáčela ze střechy našeho auta. Mohla by celkem pohodlně sedět na bednách, co tam máme, ale nechce.

Probojovávali jsme se na sever a já s hrůzou sledoval, jak klesá ručička na ukazateli paliva. Bylo potřeba dolít naftu z kanystru. Jak to ale udělat když venku fičí tak, že by naftu vítr odnesl a do nádrže nafoukal písek? Nakonec jsme to vymysleli. Do nádrže jsme strčili tlustou, ohebnou plastovou trubku (měli jsme ji na dolívání vody, teď už je jen na naftu), a její konec zavedli oknem do kabiny. Pak jsme vevnitř do trubky zastrčili trychtýř a naftu z kanystru dolévali zevnitř. Povedlo se.

Dojeli jsme zpět do civilizace a přespali nedaleko jezera Mývatn. Takhle vypadá z vrcholu sopky, která je mladší než Buddhismus.

Ještě před tím jsme ale neodolali a jeli se ještě jednou podívat na vodopád Dittifos. I z druhé strany byl gigantický.

Spotřeba se ten den vyšplhala na skoro 13 litrů, ale jak jsem zjistil druhý den, když bylo bezvětří při cestě za velrybami, bylo to jen tím větrem a zdá se, že jinak je auto v pořádku. Jen jsme drncáním přišli o SPZetku, a ztratili ozdobnou krytku na zadním kole. Ale to se dá vydržet.

A pak už jsme byli v Húsaviku, svítilo slunce, vítr skoro žádný a my mohli vidět Kosatky dravé asi tak ze 100 metrů. Jsou to přesně tak impozantní zvířata, jak si myslíte.

Island je naštěstí tak malá země, že když druhý den aplikace Vedur ukázala, že vítr na vysočině se utišil, mohli jsme se tam znovu vypravit, a to na koupaliště Laugafell. Je to malý horký pramen, ke kterému vedla asi 140 kilometrů dlouhá, krásná efková cesta. Stejně tolik to bylo i zpět, ale jinou cestou Ale když cesta je cíl, a cíl jen záminkou k cestě, je to takhle v pořádku.

V Akureyri kam jsme dojeli následující den, jsme doplnili, co jsme potřebovali, a pustili se do objevování poloostrova Trolů - Trölaskagi. 

Po cestě po jeho obvodu, jsme obdivovali hory a při cestě napříč jsme náhodou našli nejluxusnější hotel Islandu, Farmu Daplar. Cestu k němu klienti nejčastěji absolvují helikoptérou, my jsme jeli tunelem pro jedno auto, který měl co 100 metrů místo na vyminutí, a to taky nebylo špatné.

Dnes jsme viděli nejstarší kostel na Islandu a zároveň místo, kde po pět století sídlil Biskup. Z teologické školy je teď Univerzita přes koně a celá osada má dohromady deset domů. Vy, co vybíráte v rámci Erasmu Vysokou školu na Islandu, buďte opatrní!

Kemp u horkého koupaliště Grettislaug, se zatím drží na první příčce v kategorii Nejroztomilejší kempy Islandu. Je to místo, které zmiňují již středověké ságy, a jeden slavný Jarl si sem prý přes fjord připlaval zahřát kosti. Jestli pak plaval i zpět, ságy nezmiňují, ale je to možné. Vikingové byli drsní chlapíci.

Další den jsme potřetí vyjeli na vysočinu. Znovu na jih a tentokrát jsme si vybrali cestu F734, a pak její již neudržovanou část. Přes polopoušť, která připomínala Gobi jsme dojeli k řece, která se brodit nedala a museli jsme se vrátit zpět. 

Až s večerem jsme uviděli gejsír Hveravellir a jeho fumaroly a jezírka. Zase hrozně fičelo, a tak jsme se ani nekoupali. O Islandu se říká, že je to mladá země, včera zrozená, a tak. Pokud v tomto příměru zůstanu, pak dává smysl, že má takovéhle akné.

Přespali jsme u Kjölurské trasy vedle dvoubarevné řeky a dnes se vydali zpět, ale na severozápad. Cesta neměla ani číslo a na mapě byla jen šedou tenkou linkou a na navigaci přerušovanou čárou. Byla to nádhera. 

Někdy jsme museli před sebou otevírat ohrady, někdy Míca do půl pasu mizela ve vyjetých traktorových kolejích. Jindy jsme klesali v dramatických úhlech. Když jsme kolem poledne dojeli zpátky do značených polňaček, bylo nám to skoro líto.

Se severem jsme se rozloučili poloostrovem Vatnsnesem. Ten s námi skálou ve tvaru zcepenělého Stegosaura a několika povalujícími se Tuleni.

Naše další dobrodružství budou v oblasti, které se říká Západní fjordy.

Pojďme se do té doby povalovat a tulit. 

 Satya a Yakeen