Indonésie 2023, díl 7. Orang hutan: člověk lesní

Orangutani mají 95% stejných genů jako my. Ještě před 15 miliony lety jsme byli jedním tvorem. Pak se od nás oddělili. Bylo to tak, že ti z nás, kteří tehdy byli klidnější, samostatnější, ohebnější, pružnější a mírnější, se distancovali od těch z nás, kteří jsme byli neklidní, padali jsme z větví, pořád jsme měli tendenci o něčem ve skupině tlachat a měli jsme potíže se sebekontrolou?

No, ať už se to stalo jakkoli, prokletí kognitivní revoluce, tedy vyhnáni z ráje, postihlo nás. Ale došlo i na orangutany. Ty jsme zase z ráje vyhnali my.

Že v tom nemáte prsty? A koupili jste si někdy něco s palmovým olejem? Ha! Většina orangutanů žijících v Národním parku Tanjung Puting osiřela, když jim lovci zabili matku, která se opovážila se svým děťátkem okusovat z olejových palem jejich plody. Matka byla zastřelena, její miminko dáno do klece, a posláno do Care centra. Do takového Kojeneckého ústavu. Tam se o ně až do 14 – 15 let staraly adoptivní lidské matky. Krmili je z lahve, první roky i přebalovaly a dokonce je učili lézt po stromech.

Jak může člověk naučit lézt orangutana po stromě? Vezme si malinké zrzavé miminko na starost, a tak dlouho ho mazlí, tulí a opečovává, až mu uvěří a přilne k němu. Pak si s ním sedne pod strom, a ve všech jeho pokusech ho povzbuzuje, chválí a fouká mu na bolístky, když se nějaké objeví. Je tam pro něj a s ním, a nesmí se vzdálit, aby mrně dobře cítilo láskyplnou bezpečnou a vstřícnou pozornost.

O zbytek se postará zvídavost, pocit bezpečí a příroda. 

Všichni kteří se zajímáte o psychoterapii, attachment, ranné vývojové trauma nebo prostě s láskou pozorujete svět a vztahy kolem sebe, si teď pravděpodobně říkáte: "No jo, oni jsou opravdu jako my!" A je to tak. Když se moje oči potkaly, s očima jedné orangutaní maminky, a ona začala zívat, zíval jsem s ní. Moje zrcadlící neurony bezpečně poznaly vzdálenou sestřenici.

Orang-hutan, v indoněštině znamená člověk lesní.

Národní park proslavila primátoložka Dr. Biruté Galdikas, která zde pracuje od roku 1971 vlastně dodnes. My jsme měli to štěstí, že nás parkem provázela její vnučka Mitha. Biruté se totiž kromě do orangutanů zamilovala i do jejího dědečka dajackého domorodce.

Orangutani, kteří se po traumatické ztrátě matky a po pobytu v Care centru dostanou do parku, potřebují spoustu podpory a pomoci. Jsou dokrmováni na třech místech a to otevírá prostor pro jejich pozorování.

Opravdu divocí orangutani, kteří v rezervaci žijí v mnohem větším počtu se s těmi traumatizovanými nestýkají a ani si nechodí pro jídlo před desítky turistů s fotoaparáty. Z návštěvy rezervace se stala opravdová turistická záležitost. V Pangkalan Bunu je letiště, tam si většinu návštěvníků vyzvedne průvodce, odveze je do Kumaje a nalodí se s nimi na klotok, patrovou speciální loďku pro dva až šest turistů. Spaní je na horní palubě pod moskytierou a stůl k jídlu a lenošky k povalování tamtéž. Toaleta s koupelnou, ubytování pro posádku, kuchaře a průvodce na dolní palubě.

My jsme do Kumaie přijeli ojekem (taxi motorka) z autobusáku v Pangkulan Bunu ve 4 ráno, po 27 hodinách v autobusech ze Samarindy.Pokud by to snad z našeho vyprávění vypadalo, že se luxusu vyhýbáme programově, tak ne. Například pro cestu z Banjarmasinu jsme si zaplatili cestu autobusem v EXCLUSIVE PLUS. Sedačky jak v první třídě v letadle! Ne, nevyhýbáme se pohodlí. Jen máme rádi, když naše cesty jsou co nejpodobnější tomu jak cestují místní, hledáme autenticitu a blízkost. Jo a taky žádný jiný autobus ten den nejel.

Byl totiž Den nezávislosti a do Kumaie jsme přijeli na úsvitu slavnostního dne.Když jsem si trochu schrupli, mohli jsme jejich oslavný průvod pozorovat ze vchodu do guesthausu. Alegorické vozy, skupinky škol a zájmových kroužků natolik připomínal bolševický první máj, že jsme nevěřili svým očím, jak radostně ho místní prožívají.

Skandování hesel MERDEKA, a dalších agitačních proklamací, bylo radostně přerušováno, když se kolem průvodu objevovali skupinky cizinců s průvodci. Evropanky v bikinách, krátkých sukýnkách v muslimské mládeži vzbuzovali obrovské nadšení. Kdo mohl, vyškemral selfie.

Hned druhý den jsme začali vymýšlet naši vlastní cestu do parku. Našli jsme sice pána, co měl kamaráda s klotokem, i jsme pak společně s ním jeli koupit vstupenky do parku. Ale ouřada v kanceláři nám nejprve vyčíslil jak strašně drahé by to bylo, a pak se tak pustil do majitele lodi, že ten raději odjel, a nám nezbylo než se podvolit turistickému diktátu. Druhý den ráno jsme měli jet společně se Španělským párem ve čtyřech.

Ráno nás ale vyzvedla jen Mitha, a loď byla jen pro dva. Rozhodli jsme se, že i tak si to užijeme. Dva a půl dne a dvě noci byly tak pěkné, jak to je jen možné když jde o masovou turistiku.

A taky pěkně drahou. 7 000 000 rupek, to je 10 500 Kč.

V parku jsou tři místa, kde se krmí orangutani, a jsou pospojované řekou Sekonyer, která je i přirozenou hranicí parku. Klotoky vždy zastaví u mola před feeding station v hejnech po desítkách, a jde se po dřevěném chodníčku tak 20 minut. Tam jsou řady sedaček jak v divadle a na vyvýšeném pódiu správci připraví krmení. Nejčastěji sladké brambory. V naučený čas pak po stromech přilezou orangutani. Víc jak stovka turistů, cvakají foťáky.

Orangutaní miminka se drží maminek, větší již baští sami. Naši obdivuhodně šikovní bratranci se krmí, někdy ve společnosti makaků, v jednom případě s gibonem. Kahau nosatí, další obyvatelé rezervace, se této šarády zásadně nezúčastňují. Ty jsme mohli vidět z lodi. Jsou to legrační opičí strejdové, s velkými nosy a bříšky.

Mitha je milá holka tak v Satyině věku, kuchařka báječně pětkrát denně! vařila, a když jsme je ujistili, že pro nás je úplně v pořádku, když během cesty budou trávit čas s námi na horní palubě, a nebudou se tísnit v nízké a horké první palubě, dalo se to obskakování vydržet.

Po třech dnech jsme se vrátili do Kumaie a na poslední dny se tu zabydleli. Našli si místo kam chodíme na snídaně, kam na kopi susu, a už víme, kde vaří nejlepší soto ayam.

Poslední dva dny jsme si na bazaru půjčili skůtřík a dnes najeli 100 km po pobřeží. Viděli jsme hektary plantáží olejových palem, které svojí monokulturností a pravidelnými rozestupy připomínají naše smrkové plantáže v Čechách. Působily tak domácky.

Asi 10 km za městečkem jsme našli rašelinové koupaliště a v Pangkalan Bunu si Satyjka koupila pravou Danajskou tašku.

Existence nám v rámci své péče zajistila protivné domácí, kteří nás nezdraví a štěkají po sobě. Myslím si že nám to má usnadnit návrat.25. 8, nás v 11:30 vyzvednou dva ojeky (taximotorky) a odvezou na malé letiště v Pangkalan Bunu. Pak Jakarta, Istanbul, no a 26. 8. odpoledne budeme v Čechách.

Terima kasih Indonesia, salamat tinggal.

p.s.

A držíme palce se školstvím, podle dopravních značek to vypadá že máte velikánské ambice.

Teď před návratem si se Satyjkou říkáme: Vzhůru za dalším dobrodružstvím!

Satyjka začíná výcvik Prožitkového zpívání, má všechny své podzimní kurzy keramiky vyprodané, a muzireta Metternich nežil jako mnich, bude mít další reprízy. Mně na podzim vyjde pohádková knížka O kočkách a drápkách, kterou jsme napsal pro děti v náhradní rodinné péči a kterou ilustrovala Bára Millerová. S kolegyní otevíráme terapeutickou skupinu pro náctileté, a s kamarádem další kurz v rámci projektu Jak žít spolu, tentokrát o Blízkosti a Svobodě pro páry.

Těšte se na to co máte rádi, dělejte co vás baví, a opatrujte se.

Satya a Yakeen