Indonésie 2023, díl 6. Na našich Vlnách

Není výjimečné, že sedíte u břehu a přijde mladá žena s plným odpadkovým košem. Pečlivě vysype desítky plastových a polystyrénových odpadků a nechává je plout po proudu. Do toho se usmívá a zdraví. Pak vymyje koš a odchází, aby se za 5 minut objevila znovu, oděná již jen v sarongu, nejdřív vykonala potřebu v plavoucím záchůdku, a pak se celá oblečená vykoupala, namydlila a znovu vykoupala v řece.

Nejdřív jsme se ale zúčastnili rozvozu stovek krabic se zbožím a mohli si díky tomu prohlédnout detailně každý přístav proti proudu. Spokojená a veselá parta obchodníků vždy utvořila řetěz a na každém místě nechala pečlivě vyrovnané štosy instantních polévek, balené vody, chipsů a podobných výdobytků nové doby. V jednu chvíli jsme zajásali, paluba už byla skoro prázdná! Ale ouha. Moderní byznysmeni vytáhli triumf. Ale ne z rukávu, ale z obsažného podpalubí, které skrývalo dalších několik stovek bedýnek . 

Stavěli jsme i na velmi odlehlých místech, kde z vnitrozemí z dolů a z míst pralesní těžby dřeva přijížděli pro svoji dávku Éček, nový a nový zájemci.

Trvalo to tři dny.

Byli jsme v Long Bagunu.

 
Pokud bychom naši cestu přirovnali k milování, byla to trpělivá, dlouhá a pečlivá milostná předehra k závěrečnému aktu.

Čekala nás cesta do Tiong Ohanu. Cesta, kterou v průvodci označovali jako zlatý hřeb říčního putování. Její atraktivitu autoři dost podpořili popisem peřejí a pobízením, abychom určitě v "long boats" v dlouhých nákladních lodích, trvali na záchranných vestách, protože se jich již pár v divoké řece zlomilo.

Long boat má délku 30 metrů, je ze dřeva a má jen malou stříšku pro kapitána, speed boat je tak 15 metrová laminátová loď, s dvěma pohodlnými sedačkami pro řidiče a privilegovaného cestujícího. Je to takový kabriolet. Má přední sklo a boční okénka, ale střecha je hadrová a natahuje se za deště. Nad lodí, ve které se sedí na dlouhých podélných, ale polstrovaných lavicích, je konstrukce se zahrádkou, kde skončily naše batohy.

Než jsme vyjeli museli jsme se vypořádat s několika věcmi. To, že nás dohnala "naše" původní "kapal biasa" a my ji teda byli nevěrní zbytečně, byla ta lehčí.

Mnohem horší bylo dívat se na ztraumatizovaného malého makaka, který byl na bidýlku přivázaný za provaz v pase, a před tropickým sluncem a lijákem ho chránila jen malinká stříška. V dalších klecích byli papoušci, kteří se provinili tím, že hezky zpívali a veverka jejíž prohřeškem byla roztomilost.

A vůbec, ospravedlní alespoň nějaké lidské výtvory to, co my lidé přírodě a zvířatům děláme? 

Můžeme dát na jednu misku vah třeba Rodinova Myslitele, knihy Vonneguta, hudbu Pink Floyd a na druhou jatka, války, vypálené pralesy a vyhubené druhy? Vyváží opojné básně Václava Hraběte, utrpení opičky v Luang Bagunu?

Kdo nám může dát odpověď na tyhle otázky?

Zeptáme se makaka? Nebo čuníků co vozí každé pondělí kolem našeho domu, za zoufalého kvikotu na popravu?

K naší miliónové jízdě. Tolik totiž stála jízdenka do Tiong Ohangu. 1 000 000 rupek pro jednoho. 1500 Kč. Dával jsem dobrý pozor, několikrát jsme se ptali, byla to cena pro každého. Nakonec nás kapitán posbíral 15 po všech možných džetách v okruhu 3 Km, a vyrazili jsme.
Mně nabídl místo vedle sebe!

Vyrazit bylo opravdu vhodné sloveso. Když dostaly dva 200 koňové závěsné motory plný kotel (tak my petrolhead říkáme plnému plynu) loď se vztyčila na zadní a opravdu vyrazila! Po několika kilometrech, když se mohutná řeka Mahakan narvala mezi dvě skály, bylo jasné k čemu je třeba takový výkon.

Ze skal stékaly vodopády, řeku zdobily obrovské kusy skal, a tropické stromy se na nich držely všemi svými kořeny, aby mohly sledovat tu podívanou. Loď se v zatáčkách nakláněla, nechával za sebou ohon vodní pěny, a projížděla místy, kde džungle vypadala neporušená a možná i byla. Nedovedu si představit, že sem by se někdo dostal s motorovou pilou.

Když jsme po 3 hodinách zastavili na klidném úseku na oběd v plavající "warung" jednoduché "restauraci" na parádní pozdní "nasi ikan" tedy rýži a rybu, byl jsem již s poměrem cena - výkon naprosto spokojený. Když jsem Satyjce vyprávěl že: "tohle zařazuji k jízdě na střeše autobusu v Himálaji, k cestě na naloženým džípu v Karákoramu v Pákistánu a k podobným parádičkám", začaly se před další cestou rozdávat PLOVACÍ VESTY.

Představte si nějaký slušný jez na české řece. Vynásobte ho deseti, a nechte přes něj téct Labe. Ale v pořádném sklonu a namačkané mezi dvě hory. 

Tak do něčeho takového jsme se pustili. Byla to děsivá, napínavá krása! Kapitán vždy před "peřejemi" nahlásil do vysílačky, že jedeme, a když jsme je přejeli, oznámil, že jsme ok. Loď skákala a propadala se ve vodní pěně. Ženy na palubě vřískaly. Stařenka, které sem pomáhala skupinka místních dam a dědoušek, kterého sem na zádech přinesl vnuk, stoicky mlčeli. Co je ještě mohlo překvapit? Ani si nevzali vesty. Během jejich 70-80 roků, se jim musel změnit život tak, že proti tomu to, co my zažijeme s umělou inteligencí, bude úplná prdlačka. Alespoň doufám. 

 Možná, že jediné anglické nápisy na všech lodích v Indonésii: Safety First, nejsou jen planým heslem, napadlo mě. Ale co by kdo mohl udělat? Natáhnout dole sítě a pochytat, co by z nás zbylo? Naštěstí připravenost záchranářů jsme netestovali. Před setměním, po 6 hodinách jízdy jsme byli v Tiang Ohangu, v nejvyšším bodě naší cesty.

Tiang Ohang je výchozí místo pro Millerův Trek. To je přechod stejnojmenného pohoří do Malajské části Bornea. Něco, co se přirovnává k výstupu na Mont Everest. 10 dnů nepatrnými cestičkami džunglí. Přes hory v pravidelných lijácích. Každá nehoda je osudná.

Na řece Mahakan jsme zažili, co jsme chtěli zažít, a protože nám zbývalo již posledních 11 dní naší Expedice, další den jsme se rozhodli jet dolů.Večer ale speed boatka nepřijela! Nesehnala dost pasažérů. Ráno nám majitel "losmenu" (guesthausu) řekl: zítra. Za chvíli ale přišel s tím, že nám může pomoct. Dolů po proudu vyjížděla long boat! Dovezl nás k ní svojí lodičkou, a my tak mohli zažít to, jak se tu cestovalo dřív.

No řekněte, nejsme miláčkové bohů?

Vyjeli jsme. Žádné vesty se nerozdávali a v lodi nebyla ani žádná vysílačka.

Úsek před největšími peřejemi je relativně klidnější, ale i tak mne překvapovalo, že jeden člen posádky v tom všem naklánění a skákání, v sedě vedle mně, s kapucí přes hlavu klidně spal. Bambula vydatně popíjel a pořád nabízel doušek. Když nabídl mně, se sebezapřením jsem usrknul z lahve asi dvě deci, abych omezil možnost opití posádky. No, už mi pak nenabídl.

Bambula začal kapitánovi ukazovat fotky rodiny na mobilu. To už jsme se blížili k nejdivočejšímu úseku. Pak se ale spící chlápek vedle mne probral, shodil z hlavy kapuci, odhalil svoji tvář čtyřicetiletého říčního vlka, a ujal se řízení. Naprosto si mě získal tím, že poslal mladšího kolegu navigovat, a Bambulu nabízet špiritus té časti posádky, která seděla vepředu před sudy.

Začalo chcát.

V úplné špičce mladý pobočník ukazoval rukou na různé strany, abychom se vyhnuli kládám a kamenům, za ním Bambula neustále tvrdošíjně ponoukal zbytku lodního týmu arak, a kapitán s jednou pákou mezi nohama a druhou v ruce, cigáro za cigárem mezi zuby, mířil do vln. Voda na nás stříkala z nebe i přes nízké okraje. Moje ruka s Gopro kamerou mizela někdy v gejzírech, ale já po prvním zaváhání už necukal. Stejně jsem byl durch.

Bambula zmožen pitím se začal přesunovat po kraji lodě zpět pod stříšku.

Kapitán ani neubral, ani nemrkl okem. Holt ví, kde má jeho odpovědnost hranice. Bambula došplhal až k nám, a šel se na konec lodi vyčůrat. Ale nad opilými lidmi drží Bůh (asi Satyr) ochranou ruku, a tak vše přežil. V peřejích byl jediný, kdo na lodi vřískal. No neznělo to úplně, že štěstím. To vysvětlilo, nejen proč od začátku plavby neustále něco drmolil a naznačoval rukou vlny, ale i to proč tak kalil.

Pak už bylo zase to plovoucí občerstvení, kde jsme cestou vzhůru fasovali vesty, a my věděli, že jsme z nejlepšího venku. Stejně ještě následovaly další krásné 3 hodiny než jsme byli v Long Bagun. Cesta dlouhou nákladní lodí stála 400 000. Tohle dokáže zařídit jen Existencia Travel, to žádná jiná cestovka neumí a ani se to nedá koupit.

Pak Bambula chvíli telefonoval, a přijela pro nás speetboatka, a za půl hodiny jsme zase frčeli. Po dalších 4-5 hodinách jsme byli v Teringu. Cestu, která nám předtím trvala tři dny a dvě noci jsme ujeli za 12 hodin. Speedboatka to totiž dolů po řece svištěla sedmdesátkou! Měřeno Stopařem Map.cz.

Byla noc a my sehnali ubytování v hotýlku, ale hlavně se s námi ANGLICKY dal do řeči Garson. Milý chlápek původem z Tana Toraja, ředitel dopravy v jednom z dolů, a druhý den ráno nás zadarmo odvezl zpět k řece do přístavu Melak.

Jenže pak loď přejela k molu, a na ní se nahrnulo tolik lidí, že se někteří posadili k nám. Když přišla noc, všichni jsme si polehali. Když jsme se otáčeli museli jsme také všichni. Bylo to opravdu těsné. Maminky se mazlily s dětmi, děti s nimi. Muži pokuřovali a všichni si na záď chodili pro horkou vodu do nudlových polívek. Bylo to… domácké. Za týden na lodi jsme si opravdu připadali jako doma. Věděl jsem, že jestli se chci, bez čekání, ráno celý na záchůdku umýt vodou z řeky je lépe před šestou, protože pak tam bude fronta. Uměli jsme si objednat kafe bez cukru a věděli jsme u koho. Poznávali jsme všechna místa, kterými jsme projeli, a za ranního bočního světla, když jsme se cítili přesně na té Vlně na jaké chceme být, svět kolem nás a všechno a všichni byli krásní.