Indonésie 2023, díl 3. Ritualizované plýtvání

30.07.2023
Tongkonany a tanec na oslavu nového domu.
Tongkonany a tanec na oslavu nového domu.
Manado je velké město na samé severovýchodní špičce ostrova Sulawesi. Kousek od města je velká sopka a ještě jednu takovou jsme viděli z letadla. Člověk nemusí být vulkanolog aby viděl, že veliké město pod sopkou, je postaveno přesně v těch místech, kde pravidelně stékají proudy lávy. Otázka jen je, jak často. Ale vlastně je to jedno. Možná, že se to děje řidčeji, než se přehání válka Evropou. Možná, že život je prostě nebezpečnej. Určitě končí smrtí, tak na tom nebezpečí něco bude.
Sopečný ostrov.
Sopečný ostrov.

Z letiště nebyl odchod pro pěší, tak jsme se tvářili jako motorky a prošli výjezdem pro ně. Několikrát jsme vyměnili "mikrolet" (tak říkají místní malým dodávkám, které jedna za druhou proudí městem jako MHD), v něm potkali paní, co věděla, kde je hotel Celabes a ukázala nám kde vystoupit.

Ubytovali jsme se za 200 t se snídaní, která se stala nejlepší snídaní EVER v Asii. V 6. patře s výhledem na město a moře v luxusně čisté samoobslužné jídelničce, jsme si dopřávali například marmeládu Zelený čaj na chlebu v toustovači, a tak.

Druhý den jsme se nechali dovézt k "imigrasi" kanceláři, abychom prodloužili víza. Ale ouha. Měl jsem kraťasy, a dresscode byl dlouhé nohavice. Musela to vyřídit Satya. Dali nám papíry do banky, tam jsme zaplatili milion, a odpoledne jsme měli nová víza na další měsíc v pase.

Před 46 hodinovou jízdou...
Před 46 hodinovou jízdou...
Taky jsem si koupil novou taštičku (místo té ukradené), nové karty a byli jsme připraveni na další dobrodružství.

Do Tana Toraja, je to z Manada cca 1000 km. Ráno jsme si dopřáli v klidu snídani, pak chytli mikrolet, a v 9.30 byli na autobusáku asi 5 km za městem. V 10.00 odjížděl autobus na prvních 600 km. Velký luxusní klimatizovaný. Takhle pohodlně se cestuje bez mobilu. Nestresujete se, protože nevíte, kdy co jede, a ono to jede když jste tam. Takhle pohodlné místo byl svět, před tou prašivou digitální revolucí. 

Cesta měla trvat 24 hodin, ale dostali jsme 2 hodiny navíc grátis. Do Toboli jsme dojeli ve 12, a hned přesedli na autobus, který jel přímo do srdce Tana Toraja, do Rantepaa. Dalších 20 hodin. 


Když jsme po 46 hodinách strávených v autobusech docestovali, byli jsme mírně zmatení, mírně oteklí a mírně dehydratovaní.

Ocenil jsem Satyjky nápad před cestou koupit kompresní ponožky, a děkoval Existenci, že na posledních pár hodin, nás jelo tak málo, že jsem se mohl natáhnout na poslední řadu sedaček. Jelikož hned za opěradly, v mezeře mezi nimi a zadním sklem, měl pelíšek druhý řidič, bylo to jako s ním spát v jedné posteli. Domácky mi pochrupkával do ouška. Ale jen do rozednění, protože pak se do kokrhání dali dva kohouti v bedýnkách v uličce, hned u mojí hlavy, a chrupkání řidiče úplně přehlušili.


V Rantepau jsem byl pře 20 lety, a tehdy na něj seděl popis z průvodce: „je to taková přerostlá vesnice“. Dnes je to velké město se vším co si dokážete představit, včetně KFC Drive thru.
Tradiční zdobení tongkonanů. Vlevo s "bílým" buvolem.
Tradiční zdobení tongkonanů. Vlevo s "bílým" buvolem.
V prvních několika guesthousech měli plno, jinde nikdo v 6 ráno nebyl, a tak jsme došli až na kraj města, a tam dostali pokoj v Rosalina home stay, což je hotýlek za 250t. Zatímco se pro nás vyklízel pokoj po Holanďanech, kteří odjížděli, dal se s námi do řeči průvodce, a ejhle! Zrovna za 2 hodiny, začínala oslava „nového domu“ což je mimořádná událost, která se děje jen jednou za čas.


Vykoupali jsme se, půjčili si motorku, najali ho, a rovnou vyjeli.
Tana Toraja je proslulá svými pohřebními slavnostmi, které spotřebují velkou část nadprodukce místních obyvatel. Na slavnosti oslavy „nového domu“ tedy zbývají peníze jen výjimečně. Od pohřebních slavností se liší především tím, že na nich muži a ženy v místních krojích tančí. Jinak se také jedná o srocení mnoha set lidí z celé širokánské rodiny. Po jednotlivých klanech jsou usazeni do tribun které jsou, jen pro tuhle příležitost postaveny.


Celá akce se konala na dvorku mezi tradičními domy Torajanů. To jsou velmi specifické stavby s kšiltovými střechami na obě strany, orientované severojižně. Ke každému velkému, dřevěnému a velmi zdobenému domu na kůlech, patří ještě jeden menší umístěný cca 15 metrů naproti, který slouží na ukládání rýže. Domků je vždy několik vedle sebe a stejně tak malých sýpek, a právě na prostoru mezi nimi se odehrával děj oslavy. Lidé seděli pod nimi a nebo na speciálně postavených tribunách po stranách, ale i za nimi.
Žlutá je barva radosti.
Žlutá je barva radosti.
Dáma jejíž rodina darovala 3 čuníky.
Dáma jejíž rodina darovala 3 čuníky.
Oslava je jedno velké obžerství, které zaplatí životem několik set čuníků, a penězi několik set lidí. Není možné se nezúčastnit, pokud vzdáleně k rodině patříte. Byli byste vyděděni, nebo by vám byl sebrán majetek, který jste již zdědili. Chudší rodiny, aby mohli přispět několika prasaty a spoustou ostatního jídla, dostatečně se vyšňořit a věnovat dost hotovosti, si musí půjčit peníze od banky a pak je léta splácet. I když by je raději vydali za domek, auto nebo vzdělání dětí. Nepomůže, že jste vystudovali a žijete v cizině. Pokud nemůžete přijet musíte poslat peníze.


Jakousi chabou útěchou vám může být, že kdyby jste se rozhodli něco takového uspořádat vy, vše je evidováno, a ostatní vám musí přispět stejným množstvím všeho.


Torajané již v tradičních domcích bydlí jen velmi výjimečně. Přesto si je jako symbol prestiže staví dodnes. Takový domek staví odborníci a přijde na půl miliardy rupií. A sýpka proti němu na 100 milionů. To je dohromady 870 000 Kč. Abyste si ale mohli takový domek postavit, musíte patřit mezi vyvolené. Pokud před stovkou let vaši prapředci byli chudí, a pracovali pro bohaté majitele půdy jako otroci, celý život jen za stravu, nemáte ani vy právo si tradiční domek postavit. Maximálně sýpku, ale nezdobenou.


Jedinou možností je se odstěhovat z Tona Toraja a zapomenout na příbuzné. Protože oni na vás, vaše postavení a vaši ochotu podílet se na společných radovánkách, nezapomenou nikdy. Patřit na Tona Toraja do rodiny není zadarmo.
Takhle vypadají darované stotisícovky.
Takhle vypadají darované stotisícovky.
Zatímco jsme si o tomhle povídali s naším průvodcem, přímo před očima nám probíhala okázalá oslava hýření, a možná vzájemného vytahování. Přestože jsou Torajané křesťané, (při jejich lásce k vepřovému, ani jiné „moderní“ náboženství nemá šanci), jejich tance a zpěvy působily velmi animisticky, a některé vzdálené vesničky i animistické zůstávají. Líbil se mi tanec mužů, kdy jeden stařík předzpívával a stovka mužů odpovídala, ale vrcholem byl tanec žen. Vyzdobené dámy, paní i dívky ve žlutých šatech se stojáčkem, byly často ověšeny zlatem, a měli za širokým pásem tolik ozdobných mečů v pochvách, kolik jejich rodina věnovala prasat.


Mezi nimi procházeli muži a ty nekrásnější, a nebo nejváženější označovali korunami z bankovek. Pak přišlo dlouhé období, kdy na společném prostoru do mikrofonů, jednotlivé větve rodin hlasitě rozdělovali hromady pečených kuřat, upravených ryb, ale i lahví piva, plechovek limonád nebo kokosových ořechů či různě upraveného vepřového masa jiným částem příbuzenstva a ty zase stejné hromady pak dávali jim.


My jsme byli pozvaní na pohoštění od přízně našeho průvodce. Na koberec pod jedením domečkem, jsme dostali nejprve misku s vodou, na opláchnutí rukou, a pak byly servírovány ryby kuřata i s hlavou a pařátkama, několik druhů vepřového a rýže. Všeho bylo tolik, že mnohé zbylo, to bylo z misek cpáno do igelitových tašek a bráno domů.
Rodinné hejno domečků.
Rodinné hejno domečků.
Bylo odpoledne, pražilo slunce, všude hromady jídla pití a stovky a stovky lidí. V jednu chvíli jsme zjistili, že sotva stojíme na nohou. Sedli jsme na motorku a jeli nějakých 16 km zpět na hotýlek.


Možná poslední věc z oslavy, kterou jsme viděli, byl čuník úplně na kraji ritualizovaného plýtvání. Svázaný plastovými páskami k bambusovým nosítkám bez možnosti pohybu, s jednou páskou hluboce zařízlou do krku, jen těžko a přerývaně dýchal. Bůh ví kolik hodin bez vody, čekal v bolestech na smrt.
Nové tradice potkávájí staré
Nové tradice potkávájí staré