Island 7. Světoběžníci

"Chcete říct, že jediný způsob, jak vám můžu zaplatit za parkování, je stáhnout si tuhle aplikaci a pak zaplatit pomocí karty?", rozčiloval jsem se (pochopitelně v angličtině, i když v češtině by to mělo stejný výsledek) ještě na Islandu po treku a koupání v horké řece. "Ano, parkoviště provozuje obec a nechtějí, abychom zacházeli s hotovostí,"odpověděla slečna v maličké kavárně u parkoviště.

Něco vám na sebe prozradím. Když chci, tak to s appkama umím. Stáhnul jsem si například Park4night, pro divoké kempování, Auroru která nám posílala upozornění, když Slunce mělo větry, používám WhatsApp, a možná ještě nějaké, i když teď si nemohu na žádnou vzpomenout. Ale teď někdo chce, abych to udělal, když jsem se proto nerozhod' sám. Svět se mění a já se musím přizpůsobit! Už to nebude tak lehké, jak jsem byl zvyklý! Jak by bylo snadné vytáhnout peníze a jak složité je stáhnout si appku, instalovat a zadávat všechny údaje z karty pro zaplacení obyčejného parkovného!

Zlobil jsem se několik minut (Není ta čeština úžasná? Já jsem sám sebe zlobil! Tak to bylo. Nařízení místní komunity s tím, co jsem sám sobě dělal, nemělo nic společného. Zlobení byla moje vlastní aktivita.) A pak mě napadlo: tak takhle to mají ti, co brojí proti očkování! A stáhnul jsem si aplikaci.

Některé služby nebo platby se bez chytrého telefonu, přístupu na internet a bankovního účtu, prostě už nedají obstarat. V komunitním kempu ve vesničce Hvelba na ostrově Sudoroy, to bylo podobné. Kartou se platit nedalo a chlápek, co nám přivezl klíče od sprch, vypadal, že se hotovosti štítí. Nakonec jsme z nich vydyndali IBAN, SWIFT a pošleme jim to hned, jak budeme v Evropě. Podobně to mají na Faerských ostrovech zařízené s placením trajektu. Když jedete z Torshavnu (na ostrově Streymoy) na ostrov Sudoroy, trvá to dvě hodiny a nikdo po vás nic nechce. Platí se až na cestě zpět v kiosku na páté palubě. Ono to dává smysl. Kdo by tam zůstal napořád? I když jak vysvitne z dalšího vyprávění, tři dny na ostrově Sudoroy, byla ta hezčí část týdne na Faerských ostrovech.

Ale postupně.

Když nás vyplašil jakýsi pán na místě, kde jsme chtěli přespat na divoko, a tím nás zahnal do kempu, měli jsme možnost potkat se s Lili a Pavlem, Slováky kteří bydlí v Brně a potkali jsme i mladý německý pár. Faerské ostrovy jsou tak mrňavé, a je tak po sezóně, že jsme se pak všichni neustále potkávali v kempech i na cestách. Ostrovy Vágar, Stremoy, Eysturoy, Bordoy a Vidoy jsou propojeny mosty a podmořskými tunely, a největší vzdálenost mezi krajními body je jen pár desítek kilometrů a několik desítek minut. Celá silniční síť na všech ostrovech má něco málo přes 600 kilometrů. Takže mezi jednotlivými atrakcemi jsme v autě trávili jen minuty. A chcalo a chcalo.

Z ostrova Vágar jsme se vrátili na ostrov Stremoy, kde je i hlavní město a začali ho prozkoumávat.

V Kollarfjorduru jsme viděli ukázkový tradiční dřevěný kostel a o pár kilometrů dál jednu z mála zachovaných velrybářských stanic Vid Air. 

Poslední velryba zde byla vytažena za ocas na břeh a rozsekána v roce 1984. Dnes je to součást Národního muzea Faerských ostrovů a místní v lovu velryb pokračují dodnes. Dnes loví Pilot whales, česky Kulohlavce Seiboldova. Záběry vraždění těchto savců, kteří jsou velmi podobní delfínům, budí emoce po celém světě. Je to hrozné, o tom není pochyb, ale byli jste někdy v Evropských jatkách? Jsou čuníci, kravky a ostatní tvorové vraždění například v Čechách menší chudáci jen proto, že žijí celý život ve vězení? Takže, kdo jí maso a zlobí se na Faeřany, že vraždí delfínům podobné velryby je pokrytec, a velrybářská stanice postavená na začátku minulého století, jsou jatka, kterých je v Evropě bezpočet, jen určená na porcování velryb, tedy jiných savců než u nás.

Další ikonickou vesničkou FO jen o pár kilometrů dál byla Saksun. Je v něm zachována stará farma a má přístup do oceánu krásnou lagunou, ale když jsme tam byli my, pršelo zrovna jak z konve a tak jsme ji jen prošli.

Úplně na konci ostrova, je vesnička Tjornuvík, která byla propojena silnicí až jako jedna z posledních. Je schovaná uprostřed skal, a jeden starý pán nám tam udělal u sebe doma vafle a kávu. Je to jediná atrakce v pidi vesničce na konci světa, a skoro každý se tam u něj zastaví. 

V domečku o 40 metrech čtverečných prožil celý život, a když byl malý, bydlel tam spolu se sedmi sourozenci, rodiči a prarodiči. Na pláži před vesničkou dováděli tři surfaři v neoprénu.

Na další ostrov, Eysturoy jsme přejeli přes most a první vesnička, kterou jsme viděli, byla Eidy. Ale mnohem známější je její sousedka Gjógv. Její přístav, ke kterému se schází po 63 schodech, je na spoustě fotografií z FO.

Protože je po sezóně a ne všechny kempy jsou otevřené, přespali jsme ještě o vesničku dál na pobřeží a to v Elduvíku. Za ten den jsme najeli 151 km. Na záchody se sice musí 150 metrů ke kostelu, ale kamp je zadarmo a výhled na oceán v ceně. V noci a druhý den ráno tak foukalo, že jsme se tam před větrem schovávali až do poledne.

Pak jsme neodolali krásně klikaté cestě do Dindanfjorduru, ale hned potom jsme dalším podmořským tunelem přejeli, nebo možná přesněji podjeli na ostrov Bordoy, a přes Klaksvík, druhé největší město na ostrově, dojeli dvěma tunely až na konec cesty do vesničky Muli. Ale pozor, když mluvím o tunelech, jedná se o opravdu úzké, neosvětlené nory pro jedno auto, s místy na vyminutí, a když mluvím o vesničce Muli, je to domečků a kůlniček.

Místo to bylo tak opuštěné, že jsme přespali hned vedle vesničky na divoko, po celodenních 82 kilometrech.

Ráno jsme se z Muli přemístili přes most na ostrov Vidoy, a pak se zas přes něj a dvěma tunely vrátili a prohlídli si Klaksvík. To už jsme ale měli plán. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do hlavního města a z něj se trajektem vypravíme na nejjižnější ostrov, to je na Sudoroy.

Takže znovu již jednou projetým podmořským tunelm z Bordoroy na Eysturoy a pak nejdelším podmořským tunelem na ostrovech do hlavního města. Ten tunel se jmenuje Eysturoyartunnilin, protože je i takhle dlouhý a pod mořem se větví, tak tam postavili jediný podmořský kruháč na světě. Je nasvícený modře a zeleně a ozdobený kruhem lidských siluet, které nám připomínali všechny ty nešťastníky, kteří se kdy v moři utopili.

Cesta na nejjižnější ostrov Sudoroy trvala dvě hodiny a to, že nás tam vezla velká loď, nás uklidnilo, zvlášť když jeden místní nám potvrdil, že kvůli špatnému počasí nejede jen velmi výjimečně. Na ostrov jsme dojeli až za tmy, do největšího městečka Tvoroyri, a protože jsme tam nenašli kemp, popojeli jsme ještě o 6 kilometrů dál do vesničky Hvalba. Tam byl kemp otevřený, komunální a ještě jsme ho ani nezaplatili. Uděláme to až z domova. Je to ten co se o něm zmiňuji na začátku tohoto povídání.

Ostrov Sudoroy nás nadchl, a považujeme ho za highlight celých Faerských ostrovů. Možná proto, že nám jeden den nepršelo, a jeden den dokonce SVÍTILO SLUNÍČKO. To je na FO, v tuhle roční dobu, skoro zázrak.

Hned ráno jsme se vypravili na procházku do hor, tedy na útesy, které jsou kolem dokola ostrova, a světe div se, k jejímu začátku vedla kamenitá cesta. Světe div se, píšu proto, že jinak jsou skoro všechny cesty nudně vyasfaltované. Nechali jsme auto, kam nás dovezlo, a našli jsme ocelové lano, které nás dovedlo k pěšímu můstku přes několik set metrovou propast.

Pak jsme, krásně klikatou cestou, navštívili vesničku Fánjin, kde mají v kostelíku schovanou originální první vlajku FO. Namaloval ji místní student ještě před druhou světovou válkou, když na studiích v Dánsku snil o nezávislosti. Hodila se ale až za války. Němci obsadili Dánsko, Angličané proto FO, a protože zakázali místním používat dánskou vlajku, hodila se ta navržená. Od té doby ji ostrované používají, a i my ji dnes máma nalepenou na autě. V průvodci také psali, že si můžeme půjčit klíče a jít se na vlajku podívat, ale nepodporujeme žádný druh nacionalismu, tak jsem si jen zapamatoval tuhle historku.

Odsud jsme jeli do Váguru, tam potkali auto plné Čechů, ale hlavně si projeli nádherné úzké klikatky nad útesy a to k bývalé vysílačce.

K stále fungující farmě.

K jezeru

A k první vodní elektrárně na ostrovech.

Večer jsme se v kempu zase potkali se Slováky i s Němci. Je to opravdu malý ostrov. 163 km2 a 5000 obyvatel.

A další den byl ten, kdy SVÍTILO SLUNÍČKO. 

Procházka jako k majáku Akraberg,

nad vesničkou Sumba,

nad Hovem,

a nad městečkem Tvoroyri, nám vysvětlily proč a jak, tady vůbec můžou lidé bydlet.

Na poslední noc jsme se vrátili do komunálního kempu v Hvalbě, a ráno už zase chcalo. My už ale víme, že FO umí být i krásné. V poledne jsme se vrátili trajektem do Tórshavnu a deštivé odpoledne strávili v Národním muzeu.

Večer už na nás čekala naše známá Nörona v přístavu, my se nalodili v záři silniční duhy (kape nám z auta olej a dělá duhu na mokrém asfaltu), a já jsem právě dopsal předposlední zápis z cesty. Pokud se nestane nic výjimečného, čeká nás už jen pouhých tisíc kilometrů přes Dánsko a Německo do Čech.

Až do naší květnové plavby na plachetnici La Grace (tu si vygooglete, je krásná) jsme si mysleli, že když se řekne zakotvit, že to znamená spustit kotvu a ta, když se svými háky zakousne do mořského dna, drží loď na místě. Není tomu tak. To, co drží loď na místě je váha řetězu, který se musí spustit na mořské dno. A kotva pak jen určuje a udržuje začátek řetězu na místě. Je-li větrný den, posádka musí držet hlídky a dávat pozor kam se loď posouvá, protože ta se může pohybovat v kruhu kolem kotvy, smýkaje sebou řetěz.

Možná proto se považujeme za světoběžníky. Kotva byla spuštěna v Čechách, to jsme si nevybrali. To udělali rodiče a osud, ale během našich cest spouštíme řetězy po celém světě, a možná proto se na celém světě cítíme jako doma. Jasně, že jsme na stráži, zvlášť když fouká a dáváme pozor, kam nás to smýká, ale teď jsme tak trochu doma i v Severním Atlantiku. Ve fjordech Islandu, v jeho pouštích, horkých pramenech a na jeho krásně divokých cestách, a také na těchto mrňávých ostrovech plných oveček a velrybářů.

Doma možná přidám pár údajů, jako kolik kilometrů jsme ujeli, kolik stál benzín a ostatní výdaje, ale nevím jestli i to bude veřejné. Mám obavu, že tohle byla jedna z nejdražších Expedic vůbec. Uvidíme.

Buďte i vy doma tam, kde je vám hezky. Satya a Yakeen

Fotogalerie