7 lahví

O Petersburgu jsme toho dopředu slyšeli tolik, že jsme z něj byli mírně nervózní. Když jsem posledně psal o naší mimořádné návštěvě kempu, bani, a tak, bylo i to projevem naší rozpačitosti z návštěvy možná nejbohatšího města Ruské federace. V kempu jsme zastavili hlavně proto abychom se pořádně vydrbali a vyprali. Druhý den jsme byli, celí voňaví a čistí, připraveni na carské město.

No, ještě že jsme to udělali!

Již pár kilometrů před Pítrem (tak mu říkaj místní) se silnice změnila na dokonalou, asfalt pokračoval na odbočkách často i za první zatáčku a pak jsme přijeli do města, které se od zbytku Ruska výrazně odlišuje. Jako by si i přes krutý omyl bolševizmu v sobě uchoval něco z noblesy Romanovců.

Možná, že se do města vrátil aristokratický duch spolu se zohavenými ostatky carské rodiny v devadesátém osmém roce. Z neoznačených hrobů od Jekatěrimburku byli převezeny do chrámuv Petropavlovské pevnosti a zároveň s nimi se z exilu vrátilo i soukromé podnikání. Výsledkem je upravené město s životním standardem na který jsme zvyklí u nás. Jen svoboda shromažďování a projevu je ještě pořád v emigraci. K tomu se ale dostanu.

Ještě před tím než jsme do SPB (tak říkají svému městu mladí hipstři) přijeli, spojili jsme se s naším kamarádem Ravilem, a on si nás vyzvedl při příjezdu a začal o nás pečovat. Odvezl nás k sobě do bytu v centru, pohostil nás, pak nám krátkou projížďkou autem ukázal, kde je metro, kde jsou hlavní památky a nakonec nám dal klíče od bytu na celý víkend a odjel se svojí ženou Olgou k jejím rodičům.

Měli jsme tedy parádní byt v centru SPB a celý víkend před sebou. No není ta Existence úžasná? (Úžasná myslím v českém slova smyslu, úžasná rusky znamená strašná-hrozná.)

Pítr je vlastně mezi městy mladík. Je mu jen málo přes tři sta let. S tímto vědomím je dojem z obrovského města, plného kanálů, mostů, chrámů, paláců a umění ještě větší. Petr Veliký přikázal vystavět pevnost v bažinách, na ostrově v deltě řeky Něvy v roce 1703. Již o 9 let později z něj udělal hlavní město své říše a než umřel za dalších 13 let, město mělo 40 000 obyvatel.

No jasně, že to stálo hromady mrtvých, ale to je v Rusku tradice.

I my jsme začali prohlídkou Petropavlovské pevnosti, u které nás vysadil Ravil, než odjel z města. Ale pozor, (a to myslím v českém i v ruském významu slova, rusky pozor znamená ostuda) psíci do areálu nesmí! Takže za páteční večer jsme viděli jen překrásnou mešitu v samarkandském stylu a křižník Aurora, který dal signál k jednomu z největších omylů lidstva, k bolševickému puči.

Po celém Pítru se prochází lidé, kteří představují různé historické osoby. Před Aurorou nás oslovil Lenin, nabízel společné foto před nešťastnou lodí. Kdybych byl pohotovější, mohli jste teď pod tímto odstavcem najít fotku, jak před Aurorou škrtím Lenina. Bohužel tato kompozice mě napadla až dlouho potom.

V sobotu jsme nechali Karlose doma a šli jsme do Ermitáže a Zimního paláce.

Můžete se připravovat jak chcete. Koukat na fotky, přeříkávat si všechny umělecký esa co znáte, představovat si zlaté místnosti, říkat si že v Rusku je všechno obrovské, ale Ermitáž a Zimní dvorec, vás stejně dostanou.

Zimní palác je už svým vstupním schodištěm postaven tak, aby hosty posadil na zadek. Hora bílého mramoru a pak to pokračuje v tomto duchu. Korunovační a audienční haly, zlato a drahé kamení.

Obrovský zlatý páv, který je hracím strojem a hodinami a zvedá ocas ve zlaté kleci mezi drahokamy, a tak dál, a tak dál....

Zimní palác vás zahltí a zavalí pompou, absurditou bohatství a nejednou jsem se dokonce přistihl při velmi ohavných revolučních myšlenkách.

A Ermitáž?

Vzpomeňte si na jakéhokoliv umělce do začátku minulého století a je tam.

Da Vinci? Dvakrát. Michalangelo? Osobně jsem drbal na zádech jeho Zkroušeného chlapce. A tak dál, a tak dál.

Ermitáž je místo, kde se snad každý může předávkovat uměním. Nám se to stalo odpoledne kolem čtvrté.

Večer jsme v bytě nabrali Karlose a jeli do města metrem. A zase pozor v obou významech, psíci smějí do metra v SPB jen v batohu či tašce!

Projeli jsme se po kanálech Pítru na lodi a večer jsme na Něvském prospektu poslouchali všechny možné pouliční umělce.

Vypadalo by to jak v EU kdybychom se večer z internetu nedozvěděli o zatčených demonstrantech v jiné části města. To nám také vysvětlilo proč jsme od rána viděli všude tolik Robokopů. (tak se v Ruské federaci říká pořádkovým jednotkám, které dohlížejí na Putinovský pořádek) V Moskvě to byl v těch dnech úplný masakr. Ve vězení skončilo 1500 lidí.

V neděli jsme, bez Káji, viděli Petropavlovskou pevnost a večer se vrátil Ravil s Olgou.

Během tohoto večera jsme například zjistili, že o rok starší Ravil jako kluk, když žil s rodiči na Sibiři, viděl vystupovat mého dědu.

Můj děda s Autorodeem, jako kaskadér, projel kdysi celý východní blog. Koncem sedmdesátých let, při několikaměsíčním turné dojel až do Vladivostoku. V rodině se říkalo, že to po něm mám to své toulání.

Taky se během hostiny zjistilo, že jsem před pár lety, omylem, ale nadšeně sebral dárek který byl určen pro Ravila, ale to je příliš citlivý a složitý příběh, než abych ho tu vysvětloval.

Střídali jsme ruštinu s angličtinou, připíjeli si i v tatarštině a v češtině.

No byl to podařený večírek a název kapitoly je na něj odkazem.

Ravil je bývalý manažer, který je teď prý "house man" a Olga "business girl". Městský pár jednadvacátáho století a moc milí lidé.

Celé pondělí jsme si s Ravilem prohlíželi Peterhof, letní palác carů a v příjemném vánku na pobřeží, při polehávání v parku, za zvuku mnoha fontán, se tak pomalu zotavili z večírku.

Když nacisti obléhali Petrohrad (tenkrát Leningrad) Hitler chtěl na tomhle místě udělat Novoroční párty, a už rozeslal pozvánky. Když se to Stalin domákl, neváhal a během dvou náletů celé místo srovnal se zemí. Dnes je tento soubor paláců znovu postaven a zlaté sochy na vodotryscích opět vykřikují obehranou písničku o nenasytnosti. Úžasný příběh v obou významech slova.

A pak bylo úterý a my jsme znovu nasedli do Míci, rozloučili se s Olgou a Ravilem a přes gigantickou přehradu, která brání Finskému zálivu v obtěžování Pítra, jsme odjeli zpět do Ruska. Tedy do toho Ruska, které je všude jinde, jen ne v centru Moskvy a Sankt Petersburgu.

Kremlin ve Velikém Novgorodu je mimořádně fotogenický, ale ani nejstarší kostel v Rusku nepřiláká davy turistů. Vlastně se nám zdál mile prázdný.

Pskov byl zahalen v dešti, ale klášter v Pečory se v naší soukromé "monastýr parádě" vyšplhal na první místo. Posuďte sami.

Teď píšu kdesi na cestě do Smolensku, u neznámého jezera, kde jsme zůstali protože je tu pěkně. Satya si maluje.

Zůstávejte i vy tam, kde je vám pěkně.

Yakeen a Satya